Klaus proti Havlově svobodné občanské společnosti vždy stavěl a stále staví společnost svobodných občanů. Pozor, není to slovíčkaření, vidíme to i dnes. Tzv. občanská společnost se totiž už dávno zvrhla v diktaturu menšin a celospolečenské cizopasení darmožroutů z politických neziskovek, které si z mocenského krajíce bez jakéhokoli mandátu ukusují víc, než jim náleží či přísluší. A svoboda každého z nás, coby svébytného jedince, mezitím pláče kdesi v koutě.

Proč? Protože novodobé úderky tzv. občanské společnosti převzaly někdejší vedoucí úlohu strany a diktují nám, co je a co není pravda, co je a co není správné, co si máme a co si nemáme myslet, čemu máme a čemu nemáme věřit, co smíme říkat a co už se říkat nesmí. To je dnes to, čemu někteří říkají havlismus.

Možná, že to takhle Havel nechtěl a že by se i on zděsil, v co ta „jeho“ občanská společnost zdegenerovala, ale to nic nemění na tom, že jeho pohrobci si z něho udělali svatou monstranci a beranidlo svých mocenských zájmů.

Nevím, jestli už v roce 1991 byl Václav Klaus takový vizionář, že dohlédl, jaká nebezpečí v sobě takto provozovaná „občanská společnost“ ukrývá a že jediný způsob, jak tomu čelit, je existence skutečně občanské strany, která hájí naše osobní svobody, každopádně dnešní realita mu opět dává za pravdu.