Jednoho z názorů, který vyjádřil poslanec Petr Gazdík a který přinesly úterní Parlamentní listy, si je ovšem třeba povšimnout podrobněji.

Pan poslanec zastává následující: „Kdybych měl přistoupit na zjednodušení, které pan Klaus ve svém článku prezentuje, řekl bych, že podstatné pro mne není, zda je Česká republika ‚naše‘, ale ‚jaká’ Česká republika je, tedy jak se v ní lidem žije, nakolik je demokratická, nakolik je právním státem, nakolik je ekonomicky úspěšná“, a pokračuje „ Česká republika je naše do té míry, do jaké se s ní my sami identifikujeme, jsme schopni pro život v ní něco udělat, zlepšit, vytvořit, nebál bych se říci: do jaké míry ji máme rádi“.

S druhou částí názoru Petra Gazdíka lze snad bez problémů souhlasit, a jistě by přikývnul i Václav Klaus. To ale nebylo podstatou jeho textu, o to v jeho úvahách nešlo.

Václav Klaus myslí vážně povinnost naší generace předat Českou republiku budoucím generacím nezávislou a svobodnou. Ve svém textu výslovně říká: „...aby byla naše republika naše, starat se a pečovat o to, musí být naší ambicí, máme-li obstát před dědictvím předků, nemáme-li pošlapat úsilí, životy a osudy generací před námi“. Toto presidentovo pojetí nepřipouští záměnu toho, co je v „druhém plánu“ (tedy kvalitu vnitřního uspořádání země), za to, co uskutečnění onoho druhého plánu podmiňuje: být v rozhodování o svých věcech nezávislí a suverénní. Být svobodnými nadřazuje všemu dalšímu.