Odstup 25 let od událostí roku 1989 u nás i jinde ve střední a východní Evropě by mohl černobíle zjednodušit pohled na minulost. Jakoby napřed bylo temné období komunistické totality, potom náhle zničehonic přišel podzim 1989 a od té doby tak nějak budujeme ten kapitalismus a demokracii.

Takové zjednodušení by ovšem bylo hodně nepřesné a neumožnilo by vidět, jaký vliv měli jednotlivci na to, že k nějaké sametové revoluci vůbec mohlo dojít. Jsem přesvědčen o tom, že listopad 1989 nám nespadl náhle z nebe, ale umožněn řadou aktů osobní statečnosti - podpisů petic, nevstupů do KSČ, nemlčením, ale i pečením buchet pro farní pouť. Jen z podhoubí těchto aktů osobní statečnosti či podpory mohl vzniknout stav, kdy se k nám demokracie a svoboda mohly vrátit.

Současná volební (ne)účast u nás je často odůvodněna tím, že „stejně na tom nic nemůžeme změnit“. To je 25 let od událostí, jejichž základní požadavek zněl „svobodné volby“, dost tristní. Podobná byla normalizační nálada po sovětské okupaci. Takový postoj jsem vždy odmítal. I dnes je třeba aktů osobní statečnosti, k čemuž ovšem je třeba, abychom viděli dnešní berlínské zdi, které nás oddělují od opravdové svobody a rozhodování o vlastním osudu.

Vidím hned několik takových berlínských zdí.