Děkuji za slovo, pane předsedající. Hezký dobrý den vám všem. Skoro všechno již bylo řečeno. Všichni říkali, co je potřeba, co se domnívají, že je potřeba. Ale to, co je pro mě naprosto zásadní, je to, že bezesporu se v uplynulém období promeškal čas. A dneska se snažíme o to, abychom promeškali další čas. Řeknu hned proč.

My jsme tady už na přelomu ledna do února říkali, že ta hrozba tady je. Sněmovna se tím nezabývala. Když jsme říkali, že máme jedinou možnost preventivního opatření v rouškách, Sněmovna se tím nezabývala. A přitom ta věc je velmi jednoduchá. Máme před sebou chorobu, na kterou nemáme lék, kterou neumíme úplně přesně diagnostikovat, neznáme, jak dlouho zanechává imunitu, a vlastně jediné, co máme, je to dodržet ten poslední faktor, který epidemiologie zná, to znamená udělat nějaké kroky, které jsou prevencí toho, aby ta choroba se nešířila. Z těch prevencí máme k dispozici vlastně jedině tu roušku se vší její sporností. A teď tady diskutujeme o tom, jak to je s odběry, jak to je s chytrou karanténou. Vůbec bych vám nechtěl říkat, jak to doopravdy je, abyste věděli, co to znamená, když stojíte na operačním sále a čekáte na výsledek COVIDu, který vám nepřijde. Nepřijde prostě proto, že nejsou reagencie, nebo prostě proto, že ho v té Ostravě neudělali, jak vám je, když k vám přicházejí do ordinace lidé s obtížemi, a vy nemáte žádnou možnost nechat je včas vyšetřit. To jsou problémy, kterými my se zaobíráme od rána do večera. Od rána do večera musíme pracovat s tím, že se pohybujeme v riziku. Nechci o tom mluvit. Je to naše povolání. Je to naše povinnost.