Osobně již také pamatuji některá připomínání, ba oslavy spojené s těmito událostmi. S odstupem času méně nebo i více trapná vystoupení politiků na té které stranické a státní úrovni, přesto výročí, jímž skončilo jedno z méně lidsky, přesto tragicky a historicky neopomenutelné dění, které připravilo o životy údajně až 60 miliónů lidí, především civilistů.

Člověk zabíjel člověka, jak už to dějiny nejen znaly z dob předchozích, ale hrůzy s tím spojené byl opět ochoten opakovat. V podstatě tak činíme stále, tu více nebo méně pro „světlé zítřky“, ve jménu zájmů jednotlivců nebo skupin, které skoro vždy opakují, že tak činí v duchu „vyšších“ cílů, jimž pozvednou ducha národa, třídy, státu, strany, vůdce, diktátora, monarchy, „soudruha“ apod. Války jsou však vždy tím nejhorším, čeho lidstvo dosáhlo a k čemu dospělo, aby se přesvědčilo o své vlastní „ničemnosti“. Války mají své sociální příčiny, ekonomické, politické zájmy, technické a technologické kvality, o nichž potřebuje jedna strana přesvědčit druhou, ty další, aby se nakonec ta nebo ona firma „pochlubila“ zisky z jejich využití, až válka skončí. Mír nakonec popřeje spojenectví sil, v nichž je možné pokračovat a rozvinout to, nač válka nestačila. I o tom ví historická paměť své a jaderné arsenály vypovídají bez rozdílu o „vítězích“ a „poražených“. Nakonec i „poražení“ byli využiti vítězi a mírové zdokonalování raketového pohonu jistil např. svobodný pán von Braun, člen NSDAP a snad i SS ve prospěch USA, stejně jako „paktování“ třídně se vymezujících systémů nacistického Německa a sovětského Ruska, potažmo SSSR (viz pakt Ribbentrop-Molotov ze srpna 1939) ještě před propuknutím celé válečné zkázy.

Možná se ve světle oslav 70. výročí konce války a vítězství dle některých „nesluší“ poukazovat na tyto a další skutečnosti, souvislosti. Prostě byly, jsou a budou …