Nošení oděvů je nejen příznakem kulturně sociální příslušnosti, má svou historii a vyjadřuje některou dobově podmíněnou symboliku. Je tedy i zájmovým a profesním vyjádřením identifikující některé z nás, jak vnímat tu či onu příslušnost. Psychologicky má často velmi silný účinek na jednotlivce, pokud se chtějí ztotožnit s tím či oním kolektivem, aby posílili např. své sebevědomí a dodali na významu sociální roli, kterou ve společnosti zastávají. Může však působit různě, jinak, chce-li se takový jednotlivec odlišit a tím vyzvat pozornost svého okolí – v negativním či pozitivním slova smyslu.

Uniformy jako příklad nikoliv běžného oděvu na jedné straně odlišují a zároveň ztotožňují své nositele s určitým stejně sociálně i profesně zaměřeným kolektivem lidí. Někteří se k uniformě uchylují, protože v „jinakosti“ nacházejí zároveň pocit převahy nad svým okolím, což se umocní např. dalšími atributy, které příslušnost k danému profesně sociálnímu stavu činí komplexnějším – např. verbální či neverbální projevy chování a jednání, ale i věcná vyjádření v podobě zbraní nebo dalších silových prostředků pro výkon profese.

Sáhnu-li do své paměti, pak si vzpomenu na svou babičku, která používala rčení: „Dej blbci moc, tím víc si ji žádá.“ Vzpomínám si, že reakce jejího nejbližšího okolí byla často nervózní, a myslím, že babičce mnohdy naznačovalo, ať raději mlčí. A ona někdy dodávala, že je už příliš stará na to, než aby jen mlčela a poslouchala ty… Následoval možná drsnější výraz o tom, koho.