Důvody:

• již před léty jsme v jistém kolektivu lidí, kteří se metodologicky, psychologicky i ideově (chcete-li ideologicky) zaobírali tímto tématem;
• mám doma 7-letého syna a přemýšlím o tom, co by se stalo, kdyby na mě tato „povinnost“ vyšla.

Upozorňuji, že netrpím ani posedlostí po „novátorství“ za každou cenu. Profese učitele si cením. Můj syn navštěvuje ZŠ, není nespokojen se svou paní učitelkou, naopak, jeho schopností se vyjádřit – „mám ji rád“. Nemám ani v úmyslu komukoli a jakkoli zasahovat do profesního řádu. Přesto si dovolím - především jako rodič, ale tak trochu i odborně - něco málo k tomuto tématu podotknout. Navíc - je měsíc září a škola právě začala. Takže i roční období může býti příznivé!

Takže. Jsem člověk spíš z konzervativních poměrů, zejména rodinných, tudíž jakési pokusy jsou vždy „hodně podezřelé a nakonec zbytečné“. Ale řeknu to asi tak. Jako malému dítěti, cca do 10 let, se mi „dařilo“ bát se tmy. Dokonce i usínat až při rozsvícené malé lampičce, samozřejmě k podivení až nesouhlasu svého okolí. Protože mi bylo jasné, že vzhledem ke svému pohodlí budu muset učinit nějaký zásadní krok, zejména pro sebe, tzn. přesvědčit ty druhé o své volbě - napadlo mě pískání. Kdykoliv bylo nezbytné potkat se s tmou, začalo moje pískání. Bylo různé, méně, více hlasité, melodické nebo naopak takové to neurčité, až naprosto nelibozvučné. Prostě zvuk, který vycházel ze mě, ale přitom byl mou vlastní ozvěnou. To bylo důležité – kromě mě a tmy už nic nebránilo přijmout dané podmínky. Možná to některým přijde směšné, ale… Ale nějak tak nahlížím i na ty názory, které se vyjadřují ve prospěch a neprospěch „domácí školy“. Zřejmě už ani před lety mi to nedalo a bylo mým záměrem se o věci, resp. o zkušenostech odjinud dovědět víc. Dnes, s odstupem cca 10 let nevím, zda vím víc, ale vím, že praxe domácí školy existuje a děti z ní nejsou méně nebo více schopné než ty v režimu základní školy obvyklé. O tom pojednává mj. i článek „Na útěku ze školní lavice“, (Respekt 36, 2014). Znovu opakuji - nebojuji s rozšířenou koncepcí základního vzdělání a učitel je pro mě autoritou, resp. musí si jí získat, chce-li přesvědčit děti, žáky o tom, proč se učit počítat, číst a psát, ba dokonce se k sobě i druhým chovat podle určitých pravidel. Vím, že to není jednoduché a děsím se, že by to jednoduché být mělo.

A tak se odvážím uvést důvody, proč si myslím, že říci ano a dát „jasnější zelenou“ i domácí škole, není prohřeškem proti zavedenému standardu o systému školství:

vzdělání je přes penzum odpovídajících zadání věcí individuální, ač se odvíjí v režimu sociální skupiny, kolektivu – je to jednotlivec, kdo získává nebo ztrácí;