Nejprve bych ráda od sebe oddělila více různých problémů, které byly v uvedených e-mailech směšovány dohromady. Prvním problémem je účinnost a vhodnost léčby onkologických onemocnění pomocí protonů. Druhým je dostupnost této léčby pro české pacienty. Třetím, a zcela samostatným, je situace Protonového centra a jeho spor s Veřejnou zdravotní pojišťovnou ČR.

Ačkoli úmrtnost v posledních letech v důsledku včasné diagnostiky klesá, nádorová onemocnění stále patří mezi nejčastější příčiny smrti. Je to dané i tím, že v důsledku demografických změn výskyt zhoubných nádorů narůstá. U mužů jde především o rakovinu prostaty, u žen o rakovinu prsu (viz Zdravotnictví ČR 2012 ve statistických údajích). Některé nádory jsou velmi těžko léčitelné, například nádory mozku a slinivky břišní, a to i pokud jsou včas odhaleny. Je přirozené, že lidé požadují, aby jim byla poskytnuta účinná léčba, pokud možno s co nejmenšími vedlejšími účinky. Způsobů, jak léčit zhoubné nádory, jsme od poloviny minulého století vyvinuli několik. Nepříjemné a někdy i velmi závažné vedlejší účinky nicméně zůstávají společným jmenovatelem převládajících metod.

Dosud nejrozšířenější ozařování svazkem fotonů či elektronů, přestože se neustále vyvíjí, naráží na fyzikální omezení daná tím, jak foton či elektron ztrácí energii při průchodu tkání. Protože nejvíce energie vyzáří tyto částice na povrchu a těsně pod povrchem tkáně – tedy předtím než zasáhnou samotný nádor – je s touto metodou spojeno vysoké riziko nevratného poškození důležitých orgánů v oblasti, na níž bylo záření aplikováno. Toto riziko lze někdy snížit aplikací vstřebatelného tkáňového spaceru, například u nádorů prostaty. U některých typů nádorů však riziko poškození okolní tkáně dostatečně omezit nelze, což lékaře staví před dilema, jakou nejnižší dávku záření zvolit, aby měla terapeutický účinek a přitom trvale nepoškodila pacienta. Například u nádorových onemocnění mozku hrozí u dětí, že v důsledku terapie dojde k poškození nervové tkáně a tím i zdravého vývoje. Zasaženy mohou být intelektuální a paměťové schopnosti.

Jednou z alternativ je ozařování částicemi, které svou energii ztrácejí jiným způsobem. Takovými částicemi jsou hadrony. Z nich jsou pro terapeutické účely používány zatím zejména protony. Jejich fyzikální vlastnosti umožňují mnohem přesněji určit, v které části těla pacienta bude vyzářeno nejvíce energie. Pro některé pacienty tedy protonová terapie může představovat nejen zvýšení komfortu léčby, ale i zásadně odlišnou perspektivu dalšího života. Dosud provedené studie naznačují nižší riziko recidivy ve srovnání s konvenční radioterapií (viz například tisková zpráva Americké společnosti pro terapeutickou radiologii a onkologii ze září 2008, nebo článek zveřejněný v minulém roce v časopise Radiation Oncology). Přestože na možnost využití protonů pro léčbu nádorových onemocnění upozornil americký fyzik Robert R. Wilson již v roce 1946, ve větším měřítku se pacientům otevřela až po založení Centra pro protonovou léčbu a výzkum při americké Loma Linda University v roce 1990.

V současnosti je na celém světě v provozu přibližně stovka zařízení, která protonovou terapii poskytují. Polovina těchto zařízení je ve Spojených státech a Japonsku. To souvisí s jednou nezanedbatelnou nevýhodou této metody – vysokými náklady na pořízení přístrojového vybavení. Jen urychlovač částic stojí kolem 100 mil. dolarů. Takové zařízení je dnes i u nás, v areálu pražské nemocnice Bulovka. Co se týká provozu zařízení, dosud se zpravidla uvádělo, že náklady na ozařování protony jsou dvojnásobně až trojnásobně vyšší než v případě ozařování fotony či elektrony. V poslední době se nicméně objevily studie, podle nichž může být léčba pomocí protonů cenově srovnatelná, zejména pokud jsou zahrnuty náklady na léčbu komplikací a zohledňuje-li se délka a kvalita dalšího života. U nás se tomuto tématu věnoval například Institut pro zdravotní ekonomiku – iHETA. Jeho tisková zpráva z června 2013 odkazuje na analýzy využívající tzv. ukazatel QALY, tj. Quality Adjusted Life Year – rok života ve vztahu k jeho kvalitě.