Palachův čin tehdy zasáhl společnost jako blesk. V podstatě nikdo toto v centrální Evropě nečekal. Pohřeb byl celospolečenskou i akademickou manifestací proti nastupující normalizaci. Našli se tací, kteří se domnívali, že způsob činu ovlivnily výjevy hrůz z vietnamské války. Ihned ovšem po činu se objevily názory, které byly systémem podporované, že vlastně ten čin nebyl normální a snad tedy ani ten, kdo ho udělal. Pokud se nějakému systému podaří někomu či něčemu přilepit psychiatrickou nálepku, ztrácí takový čin věrohodnost. Tehdy ještě byla psychiatrie dost stigma. Moje matka, která byla uznávanou odbornicí na psychologii a psychoterapii, se tehdy postavila na stranu Palacha. V čem tehdejší jádro diskuse spočívalo? Pokud to vezmeme odborně, tak v tom, v čem tkví kritérium normálnosti. Režimní strana tvrdila, že kriteriem je pud sebezáchovy, který v Palachovi vyhasl, a nebyl tudíž normální. Moje matka tvrdila, že kdybychom používali tato kriteria, museli bychom např. Husa nebo Sokrata považovat za masochistické aberanty, a že někdy mohou nastat mezní situace, kdy si můžeme život zachránit, ale za cenu zrady nebo zničení milované blízké osoby, proto jsou lidé, kteří raději život za takových okolností nevolí a jsou normálnější než ostatní. Posunula se nějak kritéria o té doby? Asi ano, normálním se stalo prakticky všechno. Život vnímáme možná více utilitárně, což je vidět i na některých názorech, které říkají „Palach si myslel, že tím vyžene okupační armádu, a ono se to nepovedlo“. Jinými slovy, neměl úspěch, tak ho asi za nějakou celebritu považovat nebudeme. Jsou tady kromě psychologických i aspekty filozofické, tj. umírat za pravdu nebo žít za pravdu, nebo pracovat pro pravdu, nebo dokonce žít přímo v pravdě. (Zeman zabrousil nedávno do filozofie - tj. ten kdo žije pravdou by měl za ní žít, (tj. ne tedy umírat) prohlásil k Palachově výročí, ale ihned si dost zlovolně rýpl do oponentů, jak bývá jeho zvykem). Jistě dobrý názor k diskusi, která zajímala a vstřebávala i Masaryka. Bojím se ale, že nám to téma bude přednášet Ovčáček, a to už asi tak věcné nebude. Nezapomeňte se případně zeptat na rozdíl, co to znamená žít pro pravdu v Zemanově pojetí, a žít v pravdě v Havlově pojetí. Všímejme si argumentací a emocionálních podtextů. Aniž bych jednotlivá historická období srovnával, tak když byl V. Klaus zvolen potřetí prezidentem, tak se v horní části Václavského náměstí zapálil hoch, jehož poslední věta údajně byla „Strašně mě vadí zlo v lidech“. Aby to nebylo všechno, zanedlouho na to, vyšel v Učitelských novinách článek, vedený jakousi dobře míněnou společenskou profilaxí, a v rámci sociální prevence doporučoval, že ten čin je nejlepší úplně zesměšnit. Polemika tedy již nebyla vedena na poli normality, ale jen o tom, jak něco, co jde proti určitým mocenským zájmům, eliminovat. Tehdy mně to velice vyrazilo dech, vyjevilo se mi dávné tušení, že navzdory deklarovanému sametu vlastně v žádné tak moc humanistické době nežijeme. Chtěl jsem tehdy napsat na to jedinou větu, kterou v sobě nosím dodnes