Řečeno naprosto jednoduše a přímočaře. Kdybychom v Evropské unii opravdu měli splnit všechno, co jsme si v různých dokumentech zadali a více nebo méně také schválili, můžeme se rozloučit skoro se vším, co by snad mohlo vzdáleně připomínat výrobu nebo nedej Bože dokonce průmysl. Historie společných energetických politik EU lze nazvat jako dějiny ambiciózních cílů kombinované s příběhy o jejich tiché korekci. A o sčítání škod, které v mezidobí vznikly.

Konec konců celá unie je postavená na energetickém základě – to bychom si měli vždy připomínat, že prvním stavebním kamenem integrace bylo Evropské společenství uhlí a oceli. Od té doby zde máme obrovskou hromadu dokumentů, které již měly všechny členské státy dávno akceptovat a integrovat do svých domácích poměrů. Je zde Jednotný evropský akt z roku 1972, který se primárně týká životního prostředí, ale přinesl náznaky něčeho, co by bylo možné nazvat jednotnou energetickou politikou. Pak byly v roce 1986 poprvé stanoveny společné energetické cíle, „Bílá kniha“ byla zveřejněna v prosinci 1995 a zde již je jednotná politika ve velmi obecné rovině formulována. V roce 2006 přišla „Zelená kniha“ přehodnocená v letech 2007 a znovu 2008. Byly definovány dva balíčky opatření (třetí liberalizační balíček a klimaticko-energetický balíček). Lisabonská smlouva otevřela cestu k dalšímu balíčku, jehož obsahem jsou změny vztahů výroba-distribuce a posílení trhu. Jelikož ale mnohé státy zatím neimplementovaly do svých zákonů ani druhý balíček z předchozí várky, dostala se Evropa v 21. století na poněkud tenký led.

Jeho složení je pikantní. Základy celé Evropské unie stojí na energetické politice. Ale ve skutečnosti nemůže být jakákoliv řeč o tom, že by tato jednotná energetická politika skutečně existovala.