Je to krásný, jednoduchý svět, kde jakýkoliv problém, jakkoliv složitý problém táhnoucí se roky, má jednoduché vysvětlení. Inkluze!

Co by ty zástupy zaklínačů dělaly, kdyby neměly inkluzi? Asi by si ji musely vymyslet.

Připomíná to ale hlavně větu bývalého televizního kuchtíka Jiřího Babici: „Dejte tam limetku, když nemáte limetku, vražte tam citron."

Společné vzdělávání probíhá v českém školství téměř od nepaměti. Málokdo si totiž pamatuje více, než posledních deset let. A během těch již dávno děti s různým stupněm problémů ve školství byly, ostatně stejně, jako před tím. Od dyslexie, dysnumerie či dyskalkulie a mnohých dalších v současnosti velmi běžných omezení, až po lehkou mentální retardaci či autismus a poruchy autistického spektra.

Děti prostě ve školách byly, nových na základě legislativních změn předchozí vlády přibylo v běžných školách sotva pár stovek. Skutečné vlny se odehrály předtím – ale to měla školství ve své moci ODS. Co se změnilo za předchozí vlády a za mého působení na ministerstvu, to je financování. Až do nedávna jsme se tvářili, že vzdělávání těchto dětí nic nestojí. Školy nedostávaly žádné peníze navíc. Mít takových dětí pět nebo padesát se na rozpočtu školy nijak neprojevilo.