Nemáte-li ani jedno, můžete se upracovat k smrti, ale nepohnete s kvalitou vzdělávání vpřed. Nemá smysl mudrcovat nad tím, jak je možné, že ještě v roce 2015 jsme neměli ani jednu z těchto „úplně obyčejných věcí„. Ani se ukájet nečinným politikařením na téma „vzdělávání dětí je priorita“.

Proč je kolem školství tolik slov a tak mámo činů?

Vystihuje to konstatování, které šlo v minulých desítkách let zaslechnout z politických kuloárů nebo ze školních kabinetů: „Děti nemají volební právo". A dále: Jakákoliv investice do vzdělávání je sice správnou věcí, ale ukáže se dávno po skončení funkčního období toho, kdo ji prosadil.

Jsou zde i další souvislosti. Učitelek a učitelů i dětí je tolik, že u každé stokoruny pro ně ostatním ministrům tečou z úst „sliny", co by všechno za to ve svých resortech poplatili. Jedno v procentech drobné zvýšení rozpočtu školství vyvolává otázku, kolik jiných ministrů a potřeb jejich rezortů by tou sumou ministr financí „uspokojil". A pak je tady absolutní roztříštěnost školství, kdy se dlouhé roky se mocní a ti, co rozhodovali o penězích, bavili uplatňováním metody „ rozděl a panuj" a „čím hůře, tím lépe".