Musím objektivně přiznat, že můj názorový přerod od počáteční nepodpory, přes podporu nepřímou, až k podpoře aktivní rozhodně nebyl „bezbolestný“. Naopak, bylo to jedno z nejtěžších rozhodování v mém politickém životě, při kterém jsem musel polknout plno „hořkých slin“. Politika je však „umění možného“ a mým cílem je nikoliv politikařit, ale pomoci skutečně potřebným a tzv. neprivilegovaným.

Subjektivně nejsilnějším argumentem pro podporu koalice byl pro mne neudržitelný stav, kdy zde byla dlouhodobě vláda „bez důvěry sněmovny“, která tedy nebyla plnohodnotná a funkční a stala se tak snadným terčem některých deprivantů ze samozvaného „demokratického bloku“, někdy i proto, že plnila, byť i  nevědomě,  předvolební sliby „levice“.

Dalším důvodem byla moje setrvalá snaha o marginalizaci vlivu rozličných obskurních souručenství, jež si za dob prezidentování Havla a Klause, premiérování Topolánka a Nečase, nebo ministrování „nezničitelného“ Kalouska, ekonomicky rozparcelovala k „obrazu svému“ zemi,  bez ohledu na občany a dodnes z toho tyjí.  A Babiš, ať je již jakýkoliv, jim při tom, alespoň občas, „šlápne na kuří oko“.