Kdože z nás si veřejně, bez jakýchkoliv obav, dovolí používat takové termíny, jako jsou „kádr“, „sekretariát“, „sjezd“, „svaz“, „partaj“, nedejbože „proletariát“ či „soudruh“ a mnoho jiných, je ve chvilce onálepkován za milce „starých pořádků“, toužícího po pronásledování názorových odpůrců systému a jejich mučení, záboru poctivě získaného majetku, nedostatku toaletního papíru či po nepropustně zadrátovaných hranicích apod. A protože obavy z inscenovaných morálních soudů dneška nejsou ze zkušenosti zase až tak plané, přichází postupně naše mateřština z přirozeného strachu lidského individua ze „zaškatulkující pomsty“ ideologicky zaslepených hlupáků o četná, dávno zde již etablovaná slova s tolik potřebným významem.

To asi registrujeme všichni a někteří z nás se s tím, více či méně, již i bohužel smířili. Za daleko nebezpečnější však považuji iracionální, ale stále více populární, názorové zkratky spojené s pseudohistorickými paralelami. Zneužití takovýchto neobjektivních až zcela zavádějících paralel, s cílem vytváření atmosféry skupinového strachu, jsem naposledy zaznamenal během poslanecké schůze před hlasováním o rozpuštění sněmovny.

Jistá, doposud politicky nemnoho viditelná, poslankyně z ODS začala své úvahy podkládat srpnovou okupační paralelou roku 1968 a nebezpečnou sílící levicovostí české společnosti roku letošního. Svoji „dojímavou“ řeč, za kterou by se nemusela stydět ani její stranická šéfka známá jako „studenoválečnická dramatička“, zakončila provoláním k sociální demokracii: „Tak tady máte své spojence“ a blahosklonně pokynula směrem k poslaneckým lavicím KSČM.