Vážený pane předsedající, milé kolegyně, milí kolegové, je nás tady málo. A ti nejdůležitější z nás pro tuhle problematiku, odpovědní v jednotlivých resortech za to, jak bude řešena, s výjimkou ministra spravedlnosti chybí. Nadto moje předřečnice, které se této problematice věnovaly, shrnuly ty nejpodstatnější důvody toho, k čemu bych tady řekla pár slov, čili mého pozměňovacího návrhu, který je můj jenom částečně. On je v podstatě všech, kteří pracují v oblasti náhradní výchovné rodinné péče, je všech těch, kteří se v současné době starají o děti, které nemají dobré rodinné prostředí nebo vykazují různé poruchy chování, jednoduše řečeno, které potřebují speciální zacházení v příslušných ústavních zařízeních.

Bylo zde řečeno jedním z kolegů, že když se otevře občanský zákoník, měli bychom redukovat jeho změny na nejnutnější a na ty, které předkládá vláda. Jenže když se otevře, tak je to jedinečná příležitost, jak napravit něco, co v praxi vůbec nefunguje. A to, co něco vůbec nefunguje a kde mi rozum zůstává stát nad tím, že jeden z rezortů, který by se měl o to starat nejvíc, aby to zase fungovalo, naopak tuto snahu bojkotuje resp. je proti ní. To je právě zařazování dětí, které je třeba umístit, resp. přemístit, když už jsou zařazené do nejvhodnějšího možného zařízení pro výkon náhradní výchovné péče, když už nemůžou být v rodině nebo v pěstounské rodině.

Zůstává zachovaný stejný princip, který už byl i před tím, než nabyl účinnosti nový občanský zákoník. Čili do 31. 12. 2013. Soud rozhoduje o takovémhle výrazném zásahu do života dítěte. To, co se snažíme teď napravit je, aby tím, kdo rozhoduje, do jakého konkrétního zařízení se umístí dítě, rozhodoval specializovaný ústav, diagnostický ústav, který je na to vybavený personálně odborně dlouhou tradicí. Samozřejmě i on může udělat chybu. Ale rozhodně se nebude dít to, co se děje teď. A na co kolegyně daleko systematičtěji, než já teď upozorním.