Jednou věcí byla reálná politika - kapitalizmus a s ním spojené krize, zahraniční vazby a podřízení ČR Francii a Anglii i v rámci vojenské koncepce státu (m.j. viz. Jan Tesař: Mnichovský komplex) - a druhou věcí byly ideály, na kterých nová republika měla stát. Zakladatelé našeho moderního státu zakódovali do jeho geneze důraz na humanitu, kterou T.G. Masaryk nechápal abstraktně, nýbrž prakticky jako sociální imperativ a jádro otázky národní. Naší povinností bylo tyto ideály rozvíjet, nikoliv na ně abdikovat a stát rozbít.

Po následujících etapách vývoje naší země: 1. Československé republiky, Československé socialistické republiky a Československé federativní republiky došlo po roce 1989 (konkrétně k 1. 1. 1993) k rozbití státu, včetně zavedení totálního ekonomického a bezpečnostního poddanství naší země EU a NATO. V roce 1989 nešlo o demokracii a právní stát, ale o zapojení naší země do neoliberálního ekonomického proudu, který byl a je pod plnou strategickou kontrolou USA a transatlantického uskupení. Jsme pouhým pěšákem ve strategické hře USA a to bez sebemenší politické a ekonomické autenticity.

Žijeme ve světe, který je ovládán superbohatými lidmi a korporacemi, které rozumí jen svým kšeftům a kšeftům svých vlastníků. Washington, Londýn, Paříž nebo Berlín nebudou naši suverenitu nikdy respektovat. Pro ně je naše země pouhým pěšákem v boji o prosazení vlastních zájmů na politické šachovnici Evropy a světa.

Abdikace naší země na slovanství Kollára, Šafaříka, Masaryka a dalších – ve smyslu „slovanství znamená lidskost“ - přinesla fakticky rozchod s ideály zakladatelů Československé republiky, které nyní někteří tak farizejsky oslavují.