Jde o to, že západní Německo prožívalo v minulých 70 letech kontinuální, velmi zdařilý vývoj v politice i ekonomice a akumulovalo kapitál. V témže období byla Česká republika plundrována totalitním komunistickým režimem. Ten vymazal občanskou společnost, pokřivil morální hodnoty, zlikvidoval pracovní morálku, vykradl bohaté rodinné firmy a vůbec celé hospodářství a utratil veškerý kapitál. Potom, po zhroucení komunismu, nastalo u nás 27 let transformačních zlomů, s politickými, ekonomickými a právními nejistotami a narůstajícími sociálními rozdíly.
Pokud se tedy chceme srovnávat, je absurdní srovnávat se se západem Německa, který měl v uplynulých 70 letech zcela jinou ekonomickou a politickou historii. Reálné srovnání může být pouze s postkomunistickými zeměmi v EU, které měly podobný osud. A zde patříme k nejlepším. Podle renomovaného ratingu Bertelsmann Stiftung máme druhou nejlepší demokracii ze všech transformačních zemí světa (před námi je TchajWan) a nejlepší ze všech postkomunistických zemí. Na to bychom měli být právem hrdi, je to však v mediích, bohužel, zcela přehlíženo. V HDP na hlavu a platech jsem druzí nejlepší ze všech postkomunistických zemí v EU, po východním Německu a Slovinsku. A to hlavní: máme vůbec nejnižší nezaměstnanost z celé EU.
Mimořádně zajímavé je srovnání s východním Německem, které mělo podobnou předválečnou industriální tradici, prožilo trauma komunismu a po revoluci šokovou terapii přechodu k tržní ekonomice. Na rozdíl od nás dostali východní Němci v roce 1990 se zavedením západoněmecké marky přes noc prudké navýšení mezd, na trojnásobek. Skvělé ne? Ale produktivita byla na začátku jen ta postkomunistická. Prudké navýšení mzdových nákladů se v důsledku toho převalilo přes východoněmecké hospodářství jako tsunami a velkou část firem zlikvidovalo. Vznikla obrovská nezaměstnanost. Po celou dobu transformace je nezaměstnanost ve východních Spolkových zemích oproti České republice dvojnásobná. V důsledku toho odešly 3 miliony mladých a kvalifikovaných Němců na západ. Ve východních provinciích zůstala osamělá, vyprázdněná, smutná městečka, kde po 18:00 hodině chcípl pes. A to přesto, že po celou dobu do revoluce západ financuje východ. Ze západu na východ Německa bylo do roku 2014 – zejména na sociální dávky – poukázáno 1,2 bilionu Euro. To odpovídá 55 ti českým státním rozpočtům nebo, počítáno na hlavu, 2,5 milionu korun na jednoho současného obyvatele východního Německa, Neuvěřitelné! A nezaměstnanost je oproti nám, od revoluce, stále více než dvojnásobná.
Takto viděno, proběhla u nás transformace o mnoho lépe. Platy začínaly sice od nízké úrovně, ale postupně rok od roku rostly. Nedošlo u nás – na rozdíl od všech ostatních postkomunistických zemí – k žádné masové emigraci na západ.
Dále někteří autoři kritizují, že v privatizaci po revoluci byl majetek prodán příliš levně. Avšak majetek, který tu zbyl po komunistech, byl prakticky bezcenný. Nejlépe to ukazují výsledky Východoněmecké privatizační agentury Treuhandanstalt. Jí uskutečněná privatizace východoněmeckého státního majetku do soukromých rukou skončila mínusem 300 miliard marek. Jinými slovy: Musela nakupovat investory, kteří byli ochotni přislíbit další fungování jimi nabytých firem. Postkomunistické firmy absolutně nebyly konkurenceschopné v tržní ekonomice.
Bývá též kritizováno, že z České republiky odplývá téměř 500 miliard zisků ročně do zahraničí. Byly to zahraniční firmy a banky, které na rozdíl od nás, zdevastovaných komunismem, měly po revoluci potřebný investiční kapitál. Pokud jej investovaly v České republice, bylo k tomu potřeba mnoho odvahy. Na počátku transformace nikdo nevěděl, zda se přechod k demokracii a tržní ekonomice zdaří. Většina politologů předpokládala, že nikoliv, vzhledem k tomu, že hluboká transformace probíhala paralelně v politickém, právním i ekonomickém systému, což nutně muselo vést – a také vedlo – k jistému chaosu. Právě díky zahraničním investorům nám po revoluci v České republice vyrostla nová, světově konkurenceschopná ekonomika. Je skvělé, že zahraničním investorům se jejich investice vyplácejí. Je to zcela zasloužené, riskovali. A jejich zisky lákají další investory.
A to je přesně ono: Nejvýhodnější tlak na růst mezd je ten, který máme v posledních třech letech. Ekonomika bujně kvete, firmy mají plné knihy nových zakázek a intenzivně shánějí pracovní síly. Proto zvyšují platy, a to je nejpřirozenější forma růstu platu, která podporuje konkurenceschopnost i v nastávajícím období. Nezaměstnanost máme díky tomu nejnižší v Evropě.
Jdeme správným směrem. Cesta je ještě dlouhá, předlouhá. Ale po dalších 30 letech se budeme moci směle srovnávat i s těmi nejlepšími.
Jak je z grafu zřejmé, mezi postkomunistickými zeměmi patříme k těm nejlepším; na západ však cesta dlouhá.
Jak je z grafu zřejmé, postkomunistické země postupně dohání v ekonomickém výkonu západní země EU. Je to proces, který ještě bude trvat několik desetiletí.
Karel Vodička, mluvčí regionu zahraničí – exil
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
