Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, slyšel jsem své jméno, tak děkuji panu předsedovi Stanjurovi prostřednictvím předsedajícího za připomenutí mých slov a jsem rád, že můžu konstatovat, že tato svá předsevzetí plním v maximální možné míře, protože když se pan Stanjura třeba podívá do stenozáznamu, jak se hlasovalo v úterý o vyřazení bodu, já jsem se zdržel. Považuji to za opravdu pozici svou jako předsedy Sněmovny, že bych měl takto postupovat v těchto případech.

Stejně tak dneska ráno jsem patřil mezi přihlášené. To už nemůžu nijak doložit, ale byl jsem přihlášený a předpokládal jsem, že schůze proběhne. Ale aby mimořádná schůze, o kterou požádali poslanci opozičních klubů, proběhla, tak musí přijít do práce aspoň 67 poslanců, které to zajímá a kteří budou hlasovat. Kolik v tu chvíli bylo přihlášených, včetně mě, myslím 34 nebo 40. A ty kluby mají 70 členů. A to říkám, včetně mě. A co má tedy předseda v tu chvíli dělat. Podle jednacího řádu nezbývá nic jiného, než schůzi přerušit, a já jsme ji přerušil s tím, že by mělo dojít k dohodě předsedů klubů. Ptám se, jestli už vůbec pan Stanjura oslovil některé další předsedy klubů a hledá nějaké řešení nebo přichází s nějakým řešením.

Mně by se samozřejmě mnohem více líbilo, kdyby nedocházelo ke zneužívání přednostního práva a kdy se stejně tady bavíme o novičoku, místo abychom hlasovali o programu. Ale v okamžiku, kdy nebylo kvorum, nezbylo než přerušit. Mám jedinou historickou zkušenost, a to je z minulého volebního období, schůze o České poště. Byla to, tuším, 32. schůze. V tu chvíli předsedal místopředseda Petr Gazdík a na základě návrhu pana Stanjury se hlasovalo o přerušení a nebylo kvorum. Pan místopředseda Gazdík v tu chvíli přerušil schůzi, ve stenozáznamu není ani až do dohody klubu, prostě ji přerušil, a to byla poslední věta té mimořádné schůze a ta schůze už se nikdy nesešla, nikdy se nesešlo grémium a ani nikdo nevyzýval, aby se scházelo grémium. (Výkřiky v sále.)