Občas žasnu, když sleduji, co je schopná televize, placená z daní nás všech, dát do hlavních zpráv. Když si vzpomenu na zprávy typu "Udělení ceny Ropák roku", tak obrátím oči v sloup, ale místo hledání špatného úmyslu redaktorů se shovívavě spokojím s variantou neschopnosti najít nic podstatnějšího. Dne 5. ledna 2018 se však stalo opomenutí, které mě opravdu mrzí. Navíc se ani nedá říci, že ČT o 95. výročí „úspěšného“ atentátu na JUDr. Aloise Rašína nevěděla, protože ho zmiňovala minimálně před polednem na ČT24. Mohl bych se pouštět do polemiky, proč ten den vyhodnotila za důležitější dát do Události reportáž o vydání knihy zesměšňující amerického prezidenta, ale neudělám to. Chci svůj první příspěvek na Parlamentních listech věnovat něčemu ušlechtilejšímu než pochybování o objektivitě zpravodajství ČT. Rád bych vzdal hold jedinému ministru naší historie, který ve své funkci a za své politické kroky zaplatil cenu nejvyšší.
Dne 5.1.1923 byl při vycházení ze svého domu Alois Rašín zastřelen dvěma ranami z bezprostřední blízkosti. Pachatelem byl devatenáctiletý anarchista a komunista Josef Šoupal. Tehdejší zákony sice předpokládali za podobný čin trest smrti, ale vzhledem k tomu, že dospělosti dosahovali občané Československa do roku 1950 až v 21 letech, tak obdržel od soudu pouze trest v délce osmnácti let vězení. Ve vězení strávil z důvodu své neposlušnosti o 2 roky více, ani to však nemohlo vyvážit ztrátu československého lidu. Význam samotného politika pro tehdejší dobu dokazuje velikost státního pohřbu. Svému zranění podlehl Alois Rašín během února, a tak v únoru 1923 zažila Praha největší smutečný průvod své dosavadní historie.
A není divu, že se mu dostalo takové pocty. Absolvent pražské právnické fakulty z roku 1891, pykal rok a půl vezením za politickou činnost v Omladině a vydání své brožury „České státní právo“ (1894-1895). V roce 1911 byl zvolen poslancem Říšské rady a ještě v době výkonu svého mandátu byl v prosinci 1915 zatčen. Jako nejbližší spolupracovník Karla Kramáře byl spolu s dalšími dvěma odsouzen k trestu smrti oběšením za velezradu a vyzvědačství. Jen vlivem náhody svůj trest smrti přežil, neboť umírající Franz Josef se nestihl pod jeho rozsudkem podepsat, a později se na něj vztahovala amnestie nového císaře.
Jako člen velké pětky se přímo zasadil o vybudování samostatných československých institucí a byl u vyhlášení nového státu, když vlastnoručně sepsal první zákon „o zřízení samostatného státu“. Byl jmenován 1. ministrem financí Československa, vymyslel a provedl měnovou reformou, kterou na dobro oddělil naše hospodářství od rakouského. V prvních parlamentních volbách byl zvolen poslancem a později znovu jmenován ministrem financí. Ve Švehlově vládě vystřídal Karla Engliše a podruhé ve funkci ministra financí usiloval o vyrovnaný státní rozpočet a jakožto příznivec rakouské ekonomické školy měl velký vliv na tom, že inflace v Československu nedosahovala takových výšin jako v okolních státech. Ministerské křeslo se uvolnilo až jeho úmrtím.
Nejprve studoval na lékařské fakultě, ze které ze zdravotních důvodů přestoupil, později bylo paradoxně jeho jedinou vazbou na medicínu švagrovství s objevitelem krevních skupin Janem Jánským. Po přestupu na práva se začal vzdělávat i v oboru ekonomie. Svůj odkaz tedy zanechal nejen jako státník a politik, ale byl ve své době uznávaným novinářem, právníkem i ekonomem. Ve všech oborech své činnosti přitom od mládí působil nacionálně, a usiloval o prospěch českého a československého národa. Lvím podílem se zasadil o náš stát, za což dlouhá léta čelil útlaku Rakousko-Uherských úřadů. Pro jeho politickou činnost byl nakonec i zavražděn.
Nenapadá mě mnoho dalších postav 20. století, které by si zasloužili naši pozornost a vděk, tak jako on. I Česká národní banka má stejný názor na význam Aloise Rašína a chystá se příští rok vydat novou edici stokorunu k výročí jeho měnové reformy z roku 1919. Snad jeho jménu bude věnován odpovídající prostor i v médiích, alespoň v rámci oslav stého výročí založení našeho státu, a my se budeme moci poučit z jeho práce a příkladného neagresivního nacionalismu.
Libor Vondráček
člen Republikového Výboru Svobodných
Převzato z profilu.
Mgr. Libor Vondráček
Psali jsme:
autor: PV
