Posledních pár let v západním prostředí a nově dokonce i mezi vlastními vrstevníky čím dál častěji narážím na přehnaně zapálené „bojovníky za lepší svět,“ kteří do posledního detailu přebírají názory amerického, radikálně-progresivního proudu. A přestože se každá jejich věta neobejde bez slov jako tolerance, respekt a láska, tak pokud s nimi, byť jen minimálně, nesouhlasíte, sesype se na vás taková hromada nenávisti, kterou by člověk čekal spíše na srazu fašounků z Dělnické mládeže.

Co ale dokáže člověku vymýt mozek natolik, že je schopen bez sebemenšího zapochybování jedním dechem tvrdit, že například bojuje proti rasismu, načež z něho vyskočí otevřeně rasistický postoj? Proč je někdo schopen vidět rasismus i v takové malichernosti, jako je třeba účes? A jak je možné, že UEFA potrestá těžké ublížení na zdraví mírněji, než neprokázanou rasistickou urážku?

Samozřejmě můžeme na všechny tyto novodobé radikály nahlížet jen jako na nešťastné a zakomplexované frustráty, kteří si svými nenávistnými výboji jen kompenzují vlastní neúspěchy, nebo jen v dospívajícím věku rebelují. To by ale bylo nebezpečné zjednodušování.

Skrytá hrozba

Náš příběh začíná roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem, zde skupina levicových sociologů a kontinentálních filozofů zakládá Institut pro sociální výzkum, zabývající se mimo jiné syntézou freudismu a neortodoxních (často nepochopitelně komplikovaných a abstraktních) marxistických proudů, která vrcholí vznikem tzv. kritické teorie.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci jsou tito intelektuálové nuceni k emigraci, značná část z nich nalézá útočiště na prestižních amerických univerzitách. Po 2. světové válce se někteří vrací do Evropy a postupně získávají značný vliv v celém západoevropském i americkém univerzitním prostředí.