Posledních pár let v západním prostředí a nově dokonce i mezi vlastními vrstevníky čím dál častěji narážím na přehnaně zapálené „bojovníky za lepší svět,“ kteří do posledního detailu přebírají názory amerického, radikálně-progresivního proudu. A přestože se každá jejich věta neobejde bez slov jako tolerance, respekt a láska, tak pokud s nimi, byť jen minimálně, nesouhlasíte, sesype se na vás taková hromada nenávisti, kterou by člověk čekal spíše na srazu fašounků z Dělnické mládeže.
Co ale dokáže člověku vymýt mozek natolik, že je schopen bez sebemenšího zapochybování jedním dechem tvrdit, že například bojuje proti rasismu, načež z něho vyskočí otevřeně rasistický postoj? Proč je někdo schopen vidět rasismus i v takové malichernosti, jako je třeba účes? A jak je možné, že UEFA potrestá těžké ublížení na zdraví mírněji, než neprokázanou rasistickou urážku?
Samozřejmě můžeme na všechny tyto novodobé radikály nahlížet jen jako na nešťastné a zakomplexované frustráty, kteří si svými nenávistnými výboji jen kompenzují vlastní neúspěchy, nebo jen v dospívajícím věku rebelují. To by ale bylo nebezpečné zjednodušování.
Skrytá hrozba
Náš příběh začíná roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem, zde skupina levicových sociologů a kontinentálních filozofů zakládá Institut pro sociální výzkum, zabývající se mimo jiné syntézou freudismu a neortodoxních (často nepochopitelně komplikovaných a abstraktních) marxistických proudů, která vrcholí vznikem tzv. kritické teorie.
Po nástupu Adolfa Hitlera k moci jsou tito intelektuálové nuceni k emigraci, značná část z nich nalézá útočiště na prestižních amerických univerzitách. Po 2. světové válce se někteří vrací do Evropy a postupně získávají značný vliv v celém západoevropském i americkém univerzitním prostředí.
Petr Vrána
Ve zkratce, dnešní kritická teorie a na ní navazující směry (např. kritická rasová teorie a intersekcionalita) vycházejí z premisy, že celá společnost, její struktury, zvyky, normy, tradice atd. jsou vytvořené za jediným cílem – udržení vládnoucí utlačovatelské třídy u moci. Proto může dnes být za rasismus nebo diskriminaci označeno úplně cokoliv.
Oproti klasickému marxismu ale rozšiřuje dělení na utlačovatele a utlačované do více dimenzí. K bohatství přidává například rasu, pohlaví, sexualitu nebo i tělesnou kondici. Utlačovatelem i utlačovaným se pak člověk stává jen příslušností ke konkrétní třídě a nikdy jím nepřestává být, ať už se chová jakkoliv. To je v přímém rozporu s hodnotami, na kterých staví dnešní svobodná společnost.
Stejně jako před mnoha lety komunismus, tak i dnešní progresivismus reflektuje (a často ještě více rozdmýchává) skutečně existující problémy. To ale nutně neznamená, že progresivistická analýza a navrhovaná řešení jsou ta správná.
Problém však je, že progresivismus smysluplnou debatu z podstaty odmítá. Úplně stejně jako při debatách s klasickými komunisty jsou veškeré protiargumenty „utlačovatelů“ zpochybněny tím, že si pouze přejí zachovat svá privilegia a moc, zatímco nesouhlas „utlačovaných“ je zpochybněn nedostatkem třídního uvědomění. Přestože je pouhou teorií, vykresluje se jako jediná boží pravda.
Uvědomělé hordy útočí
Líbivé názory zpochybňující establishment a prosazování sexuální i jiné tolerance přirozeně přilákalo mnoho mladých, liberálních studentů a tak se progresivismus začal pomalu šířit napříč Amerikou. Nejdříve jen mezi sociologickými fakultami, poté téměř v každém humanitním oboru a následně se stal, primárně skrze čerstvě vystudované novináře a politické aktivisty, poměrně vlivným v celém veřejném prostoru.
Na přelomu století začal progresivismus viditelně nabírat další rozměr a vykrystalizoval v podivný morální systém, který za nejvyšší cíl považuje třídní uvědomělost a ochotu měnit společnost. To mělo za následek vznik dosud rostoucí a neustále se radikalizující skupiny „bojovníků za lepší svět,“ kteří v honbě za sociálním kreditem začali zaslepeně a agresivně šířit svou jedinou „boží pravdu“. Na tuto vlnu naskočili i korporátní marketéři, dychtiví po uznání svých nadřízených, kteří své produkty obalili uvědomělou nálepkou a získali tak podporu od značně hlasité skupiny lidí. Takové skupinky hlasitých morálních majáků se hodí také při ovlivnění veřejného mínění během mírnění různých korporátních přešlapů.
Domněnka absolutní morální nadřazenosti později vyústila ve fenomén tzv. cancel culture, což je v podstatě taková internetová obdoba honu na čarodějnice. Dnes už tak často stačí jeden 10 let starý vtip a uvědomělá úderka se postará, abyste přišli o práci a často vám i zničí osobní život. V boji proti třídním utlačovatelům přece účel vždy světí prostředky. Nejčastěji paradoxně těmto tlakům podléhají umírnění progresivní liberálové, zatímco skuteční rasisté získají akorát více pozornosti.
Smutným příkladem je nedávný incident v průběhu utkání Rangers-Slavia. Těžké ublížení na zdraví bylo nakonec disciplinární komisí UEFA potrestáno penalizací na 4 zápasy, zatímco za Kúdelův neprokázaný rasistický výrok padla penalizace na zápasů 10, a to bez jediného přímého důkazu. Přesně takhle to dopadá, když veřejný prostor ovládnou ideologií zaslepení aktivisté.
Každá akce vyvolá reakci
Souhlasíte s trestem stop na 10 zápasů pro fotbalistu Slavie Kúdelu za údajný rasismus?Anketa
S intenzivními progresivistickými výpady proti většinové populaci i základním pilířům společnosti muselo nutně dojít k vzedmutí vlny odporu a strhla se tzv. kulturní válka. Dosud okrajové skupiny radikálů získávají kulturní válkou legitimitu a nutí běžnou, umírněnou veřejnost postavit se na jednu ze dvou, vzájemně se nenávidících, stran.
Už tak rozdělená společnost mezi sebou akorát vykope ještě hlubší příkop a začne se radikalizovat. Paradoxně tak díky progresivním tlakům může nastat situaci, kdy se skutečné problémy menšin začnou pod návalem ideologického boje marginalizovat. Postavení menšin se naopak zhorší a společnost začne volat po autoritě, která by společnost tvrdou rukou ochránila.
Progresivisté, tedy alespoň ti nejradikálnější, se dle mého názoru k moci nikdy plně nedostanou. I západní progresivní šílenství vnímám spíše jako uměle nafouknutou bublinu, která věčným zastrašováním a vynucováním všudypřítomné propagandy udržuje iluzi bezbřehého vlivu. V případě vítezství progresivního tábora se ale k moci dostanou buďto ideologií zaslepení idealisté, nebo všehoschopní psychopati, obě možnosti by měly katastrofální důsledky pro celý svět.
Jak vyhrát kulturní válku?
Jak už jsem zmínil, kulturní válku vnímám jen jako umělou bublinu, přifukovanou pozornosti-chtivými novináři, zmanipulovanými radikály na obou stranách, korporátním marketingem a vychytralými profesionálními aktivisty, kteří uměle vytvářejí problémy, aby měli na čem rýžovat peníze (viz. nedávný příklad aktivistky Black Lives Matter, která si za několik milionů koupila luxusní dům v bělošské čtvrti).
Kulturní válka, stejně jako každá válka způsobuje nezměrné škody, ničí kariéry, mezilidské vztahy i společnost jako celek. Skutečným nepřítelem nejsou pouze progresivci, ale válka jako taková. Nezatahujme společnost do hry, jejíž pravidla určují extrémistické ideologie, podporované ziskuchtivými pseudo-aktivisty a senzacechtivými novináři.
Z progresivistů se musí v očích veřejnosti, elity, minorit i společenských institucích stát poličtí jehovisti, parta otravných a trochu šílených sektářů. Toho dokážeme dosáhnout jen jedním způsobem, podkopnutím obou pilířů jejich ideologie.
Kolektivistická kritická teorie musí být oddělena od emancipačních tendencí ve společnosti, které jsou její jedinou skutečně existující oporou. Veřejnost i vlivné osoby by měly chápat, že radikální progresivismus se obecně nesnaží vytvořit tolerantní společnost, jen toleranci zneužívá jako záminku k vyvolání rozepří a nastolení „vysněné“ společnosti. Ochrana menšin je bezesporu potřebná, měla by ale zahrnovat i ochranu před ideologiemi jako je právě progresivismus, které je jen zneužívají ke svým politickým cílům. Progresivisté samotní ale nejsou z podstaty zlí lidé, jejich mysl jen zastiňuje nenávistná totalitní ideologie.
Co bychom tedy měli, alespoň podle mě, podle dělat? Ideologicky se na menšiny musí nahlížet jako na jednotlivce, politicky jejich problémy řešit opatrně, efektivně a hlavně pragmaticky, zatímco v kulturní rovině musí zůstat jejich sounáležitost samozřejmostí. Emancipační proudy zkrátka nesmí mít hlavní zastání u totalitní ideologie.
Problém se ale netýká zdaleka jen progresivismu. Politika i ideologie prostupují čím dál víc celou společností a stávají se mainstreamem, zatímco je mainstream čím dál více zpolitizovaný. Volební právo dává lidem iluzi, že mají morální právo plně rozhodovat o životech svých spoluobčanů, což samo osobě vyvolává rozepře, radikální ideologie pak akorát poslouží jako katalyzátor.
(převzato z Profilu)
Psali jsme:
Článek byl převzat z Profilu Petr Vrána
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
