Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, kolegyně, kolegové,
já využiji, protože je to svolaná mimořádná schůze, byť v ne úplně ideální den, protože víme, že ve čtvrtek podle jednacího řádu se Sněmovna má věnovat tomu, co z ústavy Sněmovně přísluší, to znamená, kontrolovat exekutivu, moc výkonnou, a k tomu krom jiného slouží interpelace, ať už odpovědi na písemné interpelace, které by standardně v tento čas zde probíhaly, a myslím, že to je důležité nejenom pro poslance, je to důležité také pro veřejnost, protože vy, občané České republiky, sledujete velmi pečlivě, jak odpovědi na ty písemné, tak potom odpoledne celý blok ústních interpelací.
A když se podíváme, jak se do určité míry doba vymkla z kloubů a co tady řešíme poslední hodiny a dny, a já se vždycky děsím ráno vůbec otevřít telefon a podívat se, co nového z něj vypadne za skandál, skandální výrok, nátlak, vydírání a podobně, tak myslím, že je na co se ptát a bylo by na co se ptát, když jsme se konečně mohli seznámit se zveřejněným návrhem státního rozpočtu na rok 2026 s ostudným snížením výdajů na obranu České republiky, a mohl bych pokračovat dál. Hlavně, že se peníze na některé vlastní cílovky některých členů vlády najdou, a všichni víte, o kom hovořím, ale na to zásadní a důležité, podstatné se peníze nenajdou. Takže říkám, bylo by, na co se ptát.
Nicméně je legitimní rozhodnutím předsedy Sněmovny svolat schůzi na kterýkoliv den, dobře, tak já tady využiju toho prostoru přednostního práva a budu se věcně zabývat těmi dvěma tématy, to znamená státní službou, skoro bych spíš řekl pokusem o destabilizaci, nechci používat úplně ten extrémní název nebo označení, termín destrukci, a pak samozřejmě také velmi krátce v otázce jednacího řádu.
Na začátek mi ale dovolte, abych vaším prostřednictvím ještě se připojil k paní poslankyni a paní předsedkyni Šebelové. Já jsem dostal také celou řadu zpráv v okamžiku, kdy vyšlo najevo to skandální rozhodnutí pana ministra Šťastného o tom, že se tady vytvoří dvě kategorie sportovců, vlastně dvě kategorie občanů. A vůči těm, kteří nás právě reprezentují v rámci paralympiády, vůči paralympionikům mně to zvlášť přišlo nejenom nevhodné, ale vlastně téměř jako plivnutí do tváře.
Chci poděkovat panu ministru Šťastnému, že tedy dokázal se k tomu postavit a zareagoval. Věřím, že se to skutečně naplní. Velmi přeji a fandím a budu fandit paralympionikům, aby uspěli na olympiádě ve svých disciplínách, aby patřili k tomu, na co potom jsme jako Češi hrdí, to znamená naši sportovní reprezentaci, a nejenom na těch standardních olympijských hrách, kde si zcela jistě ti úspěšní odměnu za to neskutečné úsilí, které je spojeno s přípravou, tréninkem, zaslouží, ale já si myslím, že u těch paralympioniků vlastně ta příprava, to úsilí je ještě násobené těmi handicapy, s kterými se potýkají.
Kdo je vinen současnou situací?Anketa
A já děkuju i za to pokývání hlavou, pane ministře, protože myslím, že v tomhle jsme shodě, a znovu říkám, děkuju za tu vaši reakci. Toho si vážím a je dobře možná vědět, že my tady nejsme jako opozice od toho, abychom bezhlavě vždycky všechno kritizovali. Když vidíme, že dokážete zareagovat, tak určitě se sluší přijít a říct a poděkovat. Takže držíme pěsti našim paralympionikům.
A teď mi dovolte k těm dvěma tématům, o kterých má dnešní mimořádná schůze být. Krátce spíš se dotknu jednacího řádu a případně se k tomu ještě vrátím potom později v rozpravě. V minulém volebním období, a já jsem polovinu toho období byl předsedou poslaneckého klubu KDU-ČSL, tak jsme velmi stáli o to a velmi jsme usilovali, a to i v kontextu toho, čeho jsme tady byli svědky, to znamená fakticky destrukce parlamentní debaty, diskuse, rozhodování, procesů, něco, co nenajde bohužel srovnání nejenom v Evropě, ale řekl bych ve všech civilizovaných zemích. Zneužívání přednostních práv, zneužívání okamžiku, kdy se má jednat o programu, a všichni, kteří jste tady byli v tom minulém volebním období, tak moc dobře víte, o čem hovořím.
My jsme se už v průběhu toho volebního období velmi snažili o to, aby se ten jednací řád upravil. Telefonující pan poslanec Vondráček u toho byl osobně přítomen a vždycky na těch jednáních se tak s jistou mírou ironie smál a říkal: Říkejte si, co chcete. Jednací řád stejně nezměníme. My to nechceme.
Ještě připustili se bavit o úpravě interpelací, ale ve finále to stejně vyšumělo a ten systém interpelací se nijak neupravil. A my jako tehdejší vládnoucí většina, přiznávám, jsme neměli tu sílu, odvahu, energií jít na barikádu tehdy a ten jednací řád tak, jak se připravoval - myslím pod vedením kolegy Jana Bartoška - skutečně upravit. Tady se zpětně ukazuje, že možná byla chyba.
Mimochodem je vlastně paradoxní to, že to, na čem byla shoda v minulém volebním období - a to byla právě ta úprava interpelací tak, aby byla efektivní i pro členy vlády, aby tady nemuseli trávit 4 hodiny odpoledne během interpelací, bez jistoty toho, jestli se na ně dostane, nedostane a podobně - tak že dneska vlastně vůbec není součástí toho návrhu, který tady byl předložen, a to s jedním jediným odkazem - když jsem se na to ptal pana poslance Vondráčka - protože si to nepřeje jejich šéf, protože si to nepřeje pan premiér. Tak mně to přijde škoda, protože říkám, ten bonus, ten benefit z úpravy interpelací by z toho měli úplně všichni - jak ti, kterým přísluší to právo se ptát členů vlády, tak členové vlády, kteří by si mohli efektivně organizovat svůj pracovní čas, harmonogram. A moc dobře vím - pokud tu práci děláte odpovědně - co to znamená naskládat diář ministra pro jednotlivé dny. Ale budiž, toto tedy není v té předloze novely jednacího řádu.
A protože já říkám, že jsem byl velkým zastáncem - a jsem stále zastáncem - toho, aby se jednací řád upravil, aby něco, čeho jsme tady byli svědky minulé období, nebylo - nejenom pro tuto Sněmovnu možné, ale aby nebylo ani do budoucna v těch dalších volebních obdobích.
A všimněte si, že máme už pátou nebo šestou schůzi a současná opozice třeba právě ten okamžik jednání o programu nikdy nezneužila. Ano, řekneme si své, dáme návrhy, ale hlasuje se. Žádné pěti-, šestihodinové debaty a diskuse a zabité celé úterý jenom tím, že bychom debatovali o programu.
Já za sebe říkám, že jednací řád je potřeba změnit, je potřeba upravit. Vítám - a děkuju paní předsedkyni Malé, že byla vlastně hned po volbách vytvořena ta pracovní skupina. To si myslím, že je potřeba ocenit. Méně mě už těší to, že v okamžiku, kdy jsme předložili sadu připomínek k některým otevřeným paragrafům, tak pokud jde za nás, za KDU-ČSL, tak ty připomínky nebyly vůbec reflektovány.
Je to vaše právo samozřejmě, ale potom nemůžete očekávat to, že bychom se pod tento sněmovní tisk podepsali, nebo že bychom ho nějak bezhlavě podporovali, to prostě možné není. My jsme připraveni jako poslanecký klub KDU-ČSL předložit ve druhém čtení pozměňovací návrhy, odůvodnit je a pokusit se přesvědčit vás celou Sněmovnu, že některé ty části navrhované změny jednacího řádu nejsou dobře a nejsou dobře proto, aby byla zachována i věcnost té debaty a diskuse.
Aby bylo jasné, o čem hovořím, vůbec nerozporuju - tam jsme ve shodě - upravit ty části jednání o programu schůze, o změnách pořadu, tam my s těmi omezeními určitě problém nemáme. S čím máme už problém, tak je otázka vymezení přednostních práv, protože nevíme, proč by měl předseda Sněmovny požívat do určité míry exkluzivní postavení. Je otázka, do jaké míry to vůbec se má vztahovat na všechny členy vedení Sněmovny, do jaké míry se to má vztahovat na členy vlády. Já myslím, že každý by měl mít tu schopnost se vyjádřit strukturovaně, věcně do 30 minut.
Lze to řešit i obráceným způsobem. Čili v případech, kdy Sněmovna jako suverén uzná za vhodné dát danému členovi vlády například větší prostor, tak aby mohl hovořit. Řešení to má, takže tady to je jeden bod, o kterém my máme pochybnosti a který nám v té předložené předložené verzi - nechci říct nevyhovuje, ale prostě, s kterým nesouhlasíme.
Druhá věc jsou navrhovaná omezení faktických poznámek. Rozumím asi možná představě předkladatele, proč to do novely vkládá, nicméně jsem přesvědčen - a na základě zkušenosti - že jednak v případě, že faktické poznámky neodpovídají tomu, co definuje jednací řád jako faktickou poznámku, tak pak je to o řídícím schůze, aby dokázal vést poslance, poslankyni k pořádku, aby nebyl zneužíván instrument, institut faktické poznámky. Ale současně moc dobře vím, že když se projednává nějaký návrh zákona, který je vysoce expertní, vysoce odborný a dotýká se například - uvedu příklad - problematiky lesního hospodářství - tak problematice lesů, lesního hospodářství - poctivě si to řekněme - tady ve Sněmovně bude do detailu odborně rozumět třeba 20 poslanců. Ne víc.
Velmi často se potom v rovině těch faktických poznámek v rozpravě odehrává nikoliv nějaká obstrukční debata, ale velmi věcná debata nad konkrétním ustanovením daného paragrafu. Kdysi tady - a to nemusí být jenom lesníci, mohou to být lékaři například. Lékařů tady taky nesedí 200. Byť v oblasti zdravotnictví to tak někdy vypadá. Všichni jsme byli u doktora, všichni jsme se narodili v nemocnici, tak tomu všichni rozumíme. Ale lékařů tady je, nevím, do 20. A tam je určitě na místě, aby právě i v rámci těch faktických poznámek se reagovalo na konkrétní detaily konkrétního paragrafu a může to dokonce pomoct i ke zkvalitnění té normy, ke zkvalitnění té předlohy zákona, té samotné - toho samotného legislativního návrhu. Čili nepovažuju za šťastné to, že bychom měli zasahovat do faktických poznámek tím, že bychom je nějak omezovali. Nehledě na to, že ten paragraf samotný není úplně srozumitelně definován.
To, co považujeme za třetí a podstatný problém, který se dokonce domnívám, že může způsobit řadu problémů i na úrovni potom třeba rozhodování Ústavního soudu, tak je to, co nám opakovaně Ústavní soud vyčítá v těch nálezech - věřím, že je mnozí z vás znáte. To znamená, že Sněmovna ukončila rozpravu ve třetím čtení a přistoupila k hlasování předtím, než mohli vystoupit všichni přihlášení poslance v rozpravě. Ústavní soud - budu parafrázovat - konstatoval opakovaně, že Sněmovna porušila zákon - to určitě není dobře tedy - ale zároveň to vzhledem k délce rozpravy, k počtu vystoupení - až na výjimečné případy - soud neoznačil jako něco, co by popřelo právo poslance se k danému návrhu vyjádřit.
Myslím, že ten § 66 je potřeba upravit, je potřeba předefinovat, nicméně v tom návrhu, tak, jak je to předloženo, tak se domnívám, že ten výklad § 66 je velmi nejasný. Já tady budu citovat: ukončí přednášející předsedající rozpravu v takto stanoveném čase bez ohledu na to, zda jsou do rozpravy přihlášení ještě další řečníci - v pořádku - a za znaménkem je pokračování: takový postup je možný jen ve zcela výjimečných případech, za podmínky - čili výjimečný případ, už to je otázka, co je výjimečným případem, ale budiž.
A teď ta podmínka: že poslanci měli dostatek času seznámit se s obsahem předloženého návrhu zákona. No, tak jsme dospělí, jsme poslanci nikoliv pouze v okamžiku, kdy jedná plénum Poslanecké sněmovny, ale jsme poslanci přece 24/7 365 (dnů v roce). My jsme přece poslanci stále, je to naše práce, zaměstnání. Mandát jsme získali v okamžiku, kdy jsme byli zvoleni a ten mandát nám trvá do okamžiku, než nám skončí různými způsoby. Takže věřím, pane poslanče Vondráčku, prostřednictvím pana předsedajícího, že tohle je potřeba ještě skutečně probrat.
A já říkám, já nezpochybňuju potřebu s § 66 něco udělat, ale co to znamená, když tam je napsáno: ve výjimečných případech, za podmínky, že poslanci měli dostatek času seznámit se s obsahem předloženého návrhu zákona. To měli vždycky, protože třetí čtení má nějaké lhůty, předtím předcházející první čtení - lhůty, druhé čtení - lhůty a vždycky každý poslanec měl dostatek času se seznámit s předloženým zněním návrhu zákona, včetně potom předložených pozměňovacích návrhů. Kdyby tomu tak nebylo, tak pojďme upravit lhůty. Pak musíme prodloužit lhůty, aby ten prostor na to byl. Čili tahleta věta podle mého názoru je velmi problematická.
Posoudit je - to je to samé, zaujmout k nim stanovisko - to samé, a v rozpravě se k nim dostatečně vyjádřit... No, tak ano, ta rozprava potom je nějakým způsobem omezena. To chápu, to beru. Ale opřít to argumentačně o podmínku dostatek času, mně přijde velmi, velmi problematické. Takže to jsou tři zásadní věci, připomínky, které za poslanecký klub KDU-ČSL mám.
Samozřejmě pod jistým tlakem tady posledních dnů a několika týdnů se mnohým poslancům samozřejmě vkrádá i otázka účinnosti té změny. Já jsem pořád přesvědčen o tom, že pokud se dokážeme shodnout a upravit ještě ve druhém čtení ten návrh, tak jak jsem tady teď naznačoval, v těch některých oblastech se i o tomto jsme schopni domluvit a nějaký konsenzus nalézt. Ale velmi prosím, velmi prosím, aby v případě jednacího řádu jsme tady skutečně dokázali hledat konsenzus napříč koalice - opozice. Je to podle mě velmi důležité nejenom pro toto volební období, ale i pro ta volební období další.
Tak, a teď se s dovolením vyjádřím možná trochu déle a podrobněji k té otázce státní služby a těm dvěma sněmovním tiskům. Nezpochybňuju, ani za KDU-ČSL se nedomníváme, že by zákon o státní službě byl dokonalý a že by si nezasloužil novelizaci. To nesporně ano.
Je otázkou, jestli novela zákona o státní službě má být předkládána poslaneckým návrhem, a to říkám na rozdíl od jednacího řádu. S jednacím řádem podle mého názoru nemá vláda mít co do činění. Má k tomu dát neutrální stanovisko a vůbec se tím nezabývat. Protože jednací řád si máme suverénně - a teď to neberte nějak povýšenecky, vůbec ne, ale jednací řád si máme jako poslanci a poslankyně prostě ustavit, postavit sami. Máme o něm rozhodnout demokraticky a podle něj potom se také řídit. A nemáme se odvolávat na to, že nám jednací řád nějak sešněrovala nebo vyšívala na něm vláda. To tak být nemá.
U státní služby je to přece ale něco úplně jiného. A tady bych očekával tedy, že půjdeme standardním procesem, včetně mezirezortního připomínkového řízení, včetně stanoviska Legislativní rady vlády.
Mimochodem, pane předsedající, já vlastně nevím, jestli bychom neměli přerušit jednání Poslanecké sněmovny. Ještě jsme neotevřeli program. Budiž. Ale v okamžiku, kdy bude otevřen první sněmovní tisk, tak pokud tady nebude přítomen ministr spravedlnosti a předseda Legislativní rady vlády, jestli se nepletu v jednom nebo jak to máte, tak... Já rozumím, paní poslankyně (k poslankyni Malé), děkuju, že na mě pokřikujete z lavice, prostřednictvím pana předsedajícího, že to je poslanecký návrh, to mi nemusíte připomínat. Je to ale změna služebního zákona. A kdo jiný... (Kdosi má poznámku mimo mikrofon zprava.) Aha, dokonce tady není vůbec nikdo (žádný ministr), tak to ani já nemůžu pokračovat, pane místopředsedo.
Místopředseda PSP Jiří Barták: Já jsem vás nechtěl přerušovat, já jsem si toho všiml.
Poslanec Marek Výborný: To jste měl, pane místopředsedo, to je vaše role. To jste mě měl přerušit. Já za sebe nevidím totiž. Takže když tady není ministr, prosím, přerušte jednání Sněmovny do přítomnosti pana ministra. Děkuju. Nebo člena vlády.
Místopředseda PSP Jiří Barták: Přerušuji jednání. (Do sálu právě vchází ministr Juchelka.) A už je tady. Tak jsem nestihl ani přerušit.
Poslanec Marek Výborný: Chudák pan ministr Juchelka upocen přiběhl.
Místopředseda PSP Jiří Barták: Nepřerušuju jednání. Můžeme pokračovat.
Poslanec Marek Výborný: Přerušil, nebo nepřerušil?
Místopředseda PSP Jiří Barták: Nepřerušil. Nestačil jsem ho přerušit.
Poslanec Marek Výborný: Nestačil jste. Tak, pane ministře, všechno v pořádku? (Ministr z Juchelka mimo mikrofon: Všechno v pořádku. Pokračujte.) Děkujeme. Tak díky. Ale vaše přítomnost je sice chvályhodná, protože tady alespoň někdo reprezentuje torzo vlády, ale já bych tady, znovu říkám, uvítal zvláště teď, když se budu vyjadřovat k novele státní služby, toho ministra spravedlnosti a předsedu Legislativní rady vlády. Kdo jiný? A případně ministra vnitra tedy samozřejmě. Byť, pokud se ta státní služba urve z Ministerstva vnitra a přehodí se na Úřad vlády, tak by tady měl sedět i premiér. Ale já si pořád myslím, že by tady tito gesčně příslušní ministři měli být u toho projednávání.
Můžete mně namítat to, že jsme ještě neschválili program a že v tom bodu nejsme. To máte pravdu. Takže já tohleto akceptuji, ale jsem přesvědčen a poradíme se určitě i jako poslanecké kluby opozice o tom, jestli je dobře pokračovat v jednání v případě, že tady pan ministr nebo příslušní ministři přítomni nebudou.
Já to potom asi tedy zopakuju, ale protože jsem slíbil, že vás seznámím i s komentářem k těm předloženým novelám, tak to udělám a pak to za přítomnosti pana ministra - pánů ministrů zopakuji.
Jak jsem řekl, nezpochybňuji potřebu novely. Otázka je, jestli to, co je předloženo, není spíše destrukce a ohrožení a vlastně do určité míry systémová politizace státní služby, která podle mého názoru také je za prvé v kolizi s právem Evropské unie a která v jednom případě dokonce může být i s jistým ústavněprávním deficitem. Tak pojďme se trochu na to podívat.
V obecné rovině se jedná o koncepční posun, kdy se zásadním způsobem posouvá úprava práce pro ministerstvo a jiné správní úřady nebo orgány státní správy, nyní upravené služebním zákonem z té povahy veřejnoprávní k povaze soukromoprávní, a to s veřejnoprávními prvky.
Ustanovení, jejichž ambicí je zaručit určitou míru stability výkonu práce státních zaměstnanců a zaměstnanců jiných správních úřadů, mají kogentní povahu. Není tedy možné se smluvně odchýlit od jejich zákonné podoby. Tato ustanovení lze vnímat jako přiblížení k úpravě obsažené v zákoně o úřednících územně samosprávných celků, a to na úrovni pracovněprávního režimu, nikoliv ústavního postavení.
Nejdůležitějšími okamžiky jsou z pohledu reálného pracovního života jednotlivce i z pohledu zaměstnavatele tři fáze, a to začátek práce, dříve tedy přijetí do služebního poměru, dle návrhu do pracovního poměru státního zaměstnance a průběh pracovního vztahu a potom jeho ukončení.
Odklon od veřejnoprávní povahy se projevuje již při samotném zahájení práce, kdy tento vztah není založen přijetím do služebního poměru na základě správního rozhodnutí, ale pracovní smlouvou... Fakticky přesouváme nebo přesouváte, navrhujete přesunout státní službu pod zákoník práce.
Jde o odchýlení se od konceptu služby státu k soukromoprávnímu mechanismu se zákonnými specifiky a kogentními ustanoveními. Tento základní posun se v povaze právního vztahu prolíná do všech jednotlivých aspektů práce dle nové terminologie státních zaměstnanců. Byť lze obsahově srovnat úpravu přijetí do služebního poměru, zařazení na služební místo nebo jmenování na místo představeného a výkon některé z činností státní správy, odehrávají se tyto kroky v absolutně odlišných kulisách.
Navrhovaná právní úprava definuje státního zaměstnance jako zaměstnance v pracovním poměru k České republice zařazeného ve správním úřadu, který vykonává alespoň jednu z taxativně vymezených činností, § 7, a není výslovně vyloučen zákonem - poradci a podobně. Rozhodující je výkon alespoň jedné ze zákonem vymezených činností v rámci pracovního poměru k České republice, nikoliv samotné formální označení pracovního místa.
Katalog zákonem vyloučených osob, které ze zákona nejsou ve služebním poměru, respektive dle nového zákona státní zaměstnanci, je velmi obdobný jako ve státní službě, ve služebním zákoně. Jedná se o politické pozice, kvazi politické pozice poradců a podobně, řídící osoby některých orgánů, jako je ERÚ, ÚOHS, ČTÚ, Úřad na ochranu osobních údajů a bezpečnostní a vojenské složky.
V oblasti překryvu státní služby a práce dle zákoníku práce pak současná úprava služebního poměru rozlišuje zaměstnance ve službě a zaměstnance v pracovním poměru vykonávající činnost spadající jinak do služby - to jsou různé přechodné činnosti, dočasné zástupy do doby obsazení místa, krátkodobé projektové činnosti. Na takové zaměstnance se nevztahuje služební zákon, ale zákoník práce, vnitřní předpisy úřadu a jen vybraná ustanovení služebního zákona, například mlčenlivost, střet zájmů a podobně.
Významný dopad navržené právní úpravy v případě jejího přijetí nelze očekávat v oblasti katalogu činností vykonávaných státními zaměstnanci a charakteristiky pracovního místa. Ty jsou obdobné jako v dosavadní úpravě služebního zákona. U procesu systemizace a změny systemizace je rovněž předpokládáno rámcově stejné fungování jako nyní. Přijímání zaměstnanců je rovněž plánováno v podobných krocích jako u zákona o státní službě, proces je ale podstatně méně formalizovaný. Kupříkladu dle navrhované úpravy má výběrová komise tři členy, které jmenuje a odvolává vedoucí správního úřadu, pokud se nejedná o výběrové řízení na vedoucího služebního úřadu.
V současné úpravě je proces jmenování členů komise podstatně složitější. Ministerstvu nebo Úřadu vlády její členy jmenuje a odvolává státní tajemník, z toho dva členy na návrh příslušného ředitele odboru. Odlišnosti tohoto typu však pravděpodobně nebudou mít zásadní vliv na proces přijímání nových zaměstnanců. Tyto kroky ale podle navrhované úpravy nebudou činěny v rámci správního práva se všemi dopady v procesu přezkoumatelnosti. A to si myslím, že je důležité. Ano, vlastně ten proces možného přezkumu z toho úplně vypadá. Návrh přebírá omezení vedoucích státních zaměstnanců, kteří podle něj nesmí vykonávat žádnou funkci v politické straně nebo politickém hnutí, přičemž vedoucí správního úřadu, státní tajemník a vrchní ředitel sekce nesmí být ani řadovým členem politické strany nebo politického hnutí.
V kontextu toho, že na jedné straně opouštíte veřejnoprávní charakter výkonu státní služby, je otázkou, zda tento zákaz je stále na místě. Pokud by to bylo v rámci stálé služby -
Pokud by to zůstalo v těch parametrech současné státní služby, tak to určitě na místě je. Pokud ale budeme přesouvat státní službu z veřejnoprávního charakteru do soukromoprávního charakteru, tak jsem přesvědčen, že tady se dostáváte do kolize s Ústavou a Listinou základních práv a svobod, garantovanými právy každého občana, a to je svoboda sdružovat se v politických stranách a hnutích.
Je potřeba proto tento zásah velmi pečlivě poměřovat a vnímat ho jako potenciálně rizikový při posuzování ústavnosti, zejména z hlediska proporcionality tohoto zásahu do Ústavou chráněných práv každého občana. A teď se vracím k tomu, co jsem říkal, proto mě tady za prvé chybí tedy ministr spravedlnosti a předseda Legislativní rady vlády, a proto mi vadí to, že to je poslanecká novela, která neprošla žádným připomínkovým řízením. Mě by opravdu velmi zajímalo stanovisko Legislativní rady vlády například k této věci.
Do značné části běžného chodu ministerstva nebude mít novela pravděpodobně zásadní vliv, je však třeba upozornit na možný problém stability zaměstnanců a atraktivity veřejného sektoru jako zaměstnavatele osob ve služebním poměru.
Odstraněním mechanismů chránících státní zaměstnance v nové úpravě je zasažena i nezávislost odborného výkonu práce státního úředníka. A to si myslím, že je vlastně důležité. To je to podstatné, kdy vy tady touto změnou přímo omezujete, zamezujete té nezávislosti, nezávislosti státní správy a státních úředníků.
Z pohledu ústavního práva lze upozornit zejména na čl. 79 odst. 2 Ústavy, dle kterého, cituji: "Právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon."
Dosavadní podobu státní služby nazval Ústavní soud ve svém nálezu. Cituji z nálezu Ústavního soudu 21/14. Důsledným naplněním tohoto článku Ústavy při posuzování zrušení zákona o státní službě, teď cituji, naopak derogace napadeného zákona by do principu právní jistoty a důvěry v právo zasáhla velmi významně, neboť všichni zaměstnanci státní správy, kteří přecházejí do režimu státní služby, by se poté, co se po 22 letech od účinnosti ústavy podařilo důsledně naplnit její čl. 79 odst. 2 a uvést v život systém státní služby, se opět po několika měsících účinnosti zákona ocitli ve stavu právní nejistoty ohledně fungování celé státní správy, respektive jejího personálního základu. V neposlední řadě pak také v kolizi s ustanovením čl. 79.2 Ústavy, které výslovně hovoří jen o úpravě právních poměrů státních zaměstnanců na ministerstvech a jiných správních úřadech. Tím tato ústavní norma evidentně směřuje k zvláštním zárukám jejich postavení odpovídajícím jejich úkolům při výkonu státní správy jako celku. Konec citace nálezu Ústavního soudu 21/14.
Vnitřní rozpory v koncepci navrženého zákona lze v kontextu zákoníku práce a současného služebního zákona spatřovat například z prodloužení zkušební doby z šesti na devět měsíců u vedoucích pracovníků. Uvolnění vztahu mezi státem jako zaměstnavatelem a státními zaměstnanci je v ideovém rozporu s navrženou délkou zkušební doby.
Vysílání na služební cesty řeší nový návrh obdobně jako současná úprava, tedy tím způsobem, že jde na služební, pracovní cestu vyslat státního zaměstnance bez jeho souhlasu. Zde lze spatřovat kombinaci pracovněprávní, soukromoprávní, rozvolňovací tendence návrhu v určitých aspektech kombinované s přísností v uvozovkách služebního zákona, a to bez náležitých kompenzací v podobě výrazně zvýšené jistoty a stability pro státního zaměstnance.
To je jeden z velkých problémů, čili vlastně omezujeme ty jistoty a tu stabilitu celé státní služby. Zásadní rozdíl lze v praktické rovině spatřovat v okamžiku ukončení pracovního poměru státního zaměstnance dle navrženého zákona. Zde je opět nezbytné mít na paměti přesun celého konceptu z veřejnoprávního na soukromoprávní. Přijetí do pracovního poměru, ale i jeho ukončení, tak není činěno správním rozhodnutím, spojeným s požadavky a procesy danými správním právem.
Kromě ukončení pracovního poměru státního zaměstnance podle právní úpravy v tisku 76 z důvodu pozbytí zákonných předpokladů či ve zkušební době, které lze považovat za méně problematické a podobné jako v původní úpravě, jsou ale navrženy některé odlišnosti. Proces ukončení pracovního poměru v návaznosti na opakovaně neuspokojivé pracovní hodnocení je podstatně posunut ve prospěch zaměstnavatele, neboť je odstraněna původní možnost obrany zaměstnance proti těmto hodnocením a tato hodnocení mohou následovat rychleji po sobě.
Rozdíl lze také nalézt i u organizačních změn. Zatímco podle zákona o státní službě je organizační změna primárně spojena se zachováním služebního poměru, tak podle tisku 76 je organizační změna standardním a legitimním důvodem k výpovědi bez povinnosti hledat zaměstnanci jiné uplatnění.
Jsme právě zpět u té stability státních zaměstnanců. Zákon o státní službě vychází z principu stability služby a dává zaměstnanci možnost bránit se ve správním řízení. Celý proces je nastaven tak, aby zaměstnance systém udržel například prostřednictvím institutu bazénu v návrhu převedení státního zaměstnance na jiné služební místo či jeho zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů. Tento celý mechanismus udržení zaměstnance ve státní službě a placení či kompenzace, takzvané odbytné, v případě, že stát selže ve snaze zachovat zaměstnance ve státní správě jistě přísně formalizovanými postupy správního práva.
A bavme se o té změně. Tady určitě to je věc, o které lze vést debatu a diskusi. Kombinaci opuštění veřejnoprávního principu a současně postupů stabilizujících zaměstnance v dané pozici lze považovat za jednu z nejzásadnějších změn, která se v této oblasti odehrává. Jen okrajově lze uvést i nedostatečné navázání na další právní předpisy, jako je zákon o zahraniční službě, o podpoře sportu a další.
Pozornost si ale zasluhují i přechodná ustanovení. Ta se nedostatečně vypořádávají s překlopením vztahu založeného správním rozhodnutím na soukromoprávní kontrakt, viz připomínám znění bodu 19 a 21. A výborně, je tady pan ministr spravedlnosti, tak to je dobře. Zbytek si budete muset přečíst, pane ministře, ve stenozáznamu nebo to zopakuji potom v rozpravě, protože hovořím o novele kolem státní služby. Cituji tedy body 19 21 (Říká devatenáct dvacet jedna): Platí, že mezi správním úřadem a státním zaměstnancem, který je ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona státním zaměstnancem podle tohoto zákona, je ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona uzavřena pracovní smlouva, podle které, tři tečky.
A potom, pokračuji v citaci: Na právní vztahy ze služebního poměru mezi služebním úřadem a státním zaměstnancem, který je ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona státním zaměstnancem podle tohoto zákona a na související úkony a jednání se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na pracovněprávní vztahy mezi zaměstnavatelem a takovým státním zaměstnancem a pracovněprávní jednání, a to od samého počátku. Obsah takového vztahu a jednání se posuzuje podle skutečného obsahu. Konec citace čl. 19 respektive 21.
Možnost přeskočení z veřejnoprávního režimu do smluvního režimu pracovního práva je ústavněprávně poměrně sporná a nebývá zvykem. Že by podobný postup byl někdy aplikován v tuzemském právním řádu, mi není známo. Ale možná, že zde přítomní právníci nebo pan ministr takový příklad najdou. My jsme tímhletím způsobem vlastně přeskočili z veřejnoprávního režimu do toho soukromoprávního.
Při transformaci z pracovního do služebního poměru po přijetí služebního zákona se jednalo o legitimní zásah ve veřejném zájmu profesionalizace státní správy a postavení zaměstnance se stávalo silnějším. To byl ten proces, když jsme přijímali služební zákon.
V navrženém zákoně se jedná o snížení úrovně ochrany zaměstnanců a otázkou je i míra veřejného zájmu na takové změně. Doktrína stanoví, že o nepravou retroaktivitu jde tehdy, jestliže nový zákon dopadá na právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak upravuje jejich právní následky až po dobu své účinnosti. Nepravá retroaktivita je obecně přípustná, nicméně její přípustnost má své limity. Jsou jimi mimo jiné obecné zásady legitimního očekávání a princip ochrany důvěry občanů v právo patřící k neodmyslitelným znakům právního státu. Využití nepravé retroaktivity tak může být problematické z důvodu snížení standardu ochrany a kvality výkonu práce státních zaměstnanců, přičemž tento postup koliduje se zásadou zvýšené ochrany státních zaměstnanců jakožto slabší strany. Jeden z principů právního řádu.
Jak již bylo uvedeno výše, nová úprava se dotýká i omezení jednoho ze základních práv, práva zakládat politické strany, politická hnutí a sdružovat se v nich. Zásah do tohoto práva lze provést zákonem, ale takový zásah musí být nezbytný, vhodný a přiměřený. A položme si otázku, jestli v případě těchto dvou novel se jedná skutečně o přiměřenost zásahu do ústavních práv každého občana. Ostatní profese, u nichž dochází k omezení tohoto práva, mají výrazně odlišný katalog povinností a také odpovídající rozsah právních garancí vůči státu, například vojáci a podobně.
Závěrem, kolegyně, kolegové, mi dovolte konstatovat, že je předložena analýza tohoto poslaneckého návrhu zákona o státních zaměstnancích, sněmovní tisk 76 - prokazuje, že navrhovaná úprava představuje zásadní koncepční obrat v organizaci státní správy, který s sebou nese nepřiměřená rizika pro stabilitu, odbornost a nestrannost výkonu veřejné moci v České republice.
Už jsem tady hovořil o třech klíčových bodech. Systémová politizace. Změna postavení státního tajemníka na faktického politického nominanta a zavedení plošných pětiletých funkčních období pro všechny vedoucí pracovníky odstraňuje ochrannou bariéru mezi politickým vedením a úřednickým aparátem. Vzniká prostředí permanentní nejistoty, která motivuje k loajalitě vůči aktuální politické reprezentaci na úkor odbornosti a zákonnosti. A to nejde o současnou vládu, současnou politickou reprezentaci. To bude platit pro všechny budoucí vlády a politické reprezentace dál. (Hluk v jednacím sále přetrvává.)
Druhý problém, a ten považuju za velmi zásadní, tak je možná kolize s právem Evropské unie. Návrh ignoruje závazky vyplývající ze vstupu do Evropské unie. Destabilizace administrativních kapacit je v přímém rozporu s doporučeními Evropské komise a směrnicí Rady 1999/70 o zamezení zneužívání řetězení pracovních poměrů. Tím se Česká republika vystavuje i reálnému riziku pozastavení čerpání prostředků z fondů Evropské unie.
No, a o těch ústavněprávních deficitech jsem tady už hovořil v souvislosti právě s tím, že Ústava v čl. 79 předpokládá existenci profesionálního a - podtrhuji - nestranného úřednického aparátu. Retroaktivní zásahy do právních poměrů stávajících úředníků, čili zrušení služebního poměru, omezení odstupného a nepřiměřené zásahy do politických práv, jako je například zákaz členství v politických stranách, narušují princip legitimního očekávání a proporcionality základních práv.
Proto bych na závěr chtěl požádat a doporučit, abychom ten návrh, a budeme to takto navrhovat i potom v rozpravě, vrátili předkladateli k přepracování. A je velkou otázkou, a já bych to doporučoval, pane ministře (Poslanec Výborný se obrací na ministra Tejce sedícího s mobilem v poslanecké lavici.), zda byste si to nevzal jako ministr spravedlnosti a předseda Legislativní rady vlády na starost a tu novelu nepřipravil standardním způsobem s veškerými připomínkovými řízeními.
A pak si myslím, že je určitě na místě se tady bavit o nějaké novele služebního zákona. Ale, zdůrazňuji, už bez těch deficitů, ať už ústavněprávních, nebo kolizí s právem Evropské unie či dalších, o kterých jsem tady teď hovořil.
Tolik tedy jsem si dovolil zde na úvod - mrzí mě, že to celé pan ministr neslyšel k tomu služebnímu zákonu - okomentovat ty dva body, které jsou předmětem dnešní mimořádné schůze. Já věřím, že ještě bude dostatečný prostor potom v rozpravě se k tomu vrátit. Ale znovu říkám, úplně nejlepší by bylo, pane ministře, kdyby tady někdo z předkladatelů vystoupil a ten návrh stáhl s tím, že bude podroben opravdu profesionální přípravě na úrovni vlády České republiky.
Děkuji za pozornost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
