Rodina má totiž stabilní příjem, ručí koupeným domem a navíc ještě vlastní a pronajímá malý byt. Rodina má hypotéku rozloženou na deset let a bez problémů ji splácí. Její životní úroveň nijak významně neutrpěla.

Přesto na dveře zakoupeného domu jednoho dne zazvoní státní úředník a s přísnou tváří sdělí, že rodina naprosto flagrantním způsobem porušila pravidla rozpočtové odpovědnosti, neboť maximální výše rodinného dluhu je podle zákona v jejím případě 300 tisíc korun. Dále úředník rodině oznámí, že je zapsána na černou listinu ministerstva financí, že rodině hrozí zadržení části jejích příjmů a že musí ihned začít své zadlužení významně snižovat.

Argumentace matky, že při možnosti si půjčit maximálně 300 tisíc korun (nejvýše 60% celkových ročních příjmů) by si rodina dům ještě dlouho nekoupila a že všechny závazky jsou v pořádku plněny, úředníka nezajímá. Úředník důrazně trvá na svém, opakovaně upozorňuje rodinu na porušení zákona a na matku křičí, že měli zůstat bydlet v bytě 1+1 a žádnou hypotéku si nebrat.