Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové,

mám trochu strach vůbec vystoupit, ale věřím, že ho překonám.

Na začátek několik faktických poznámek. Prostřednictvím pana předsedajícího, pane předsedo Štěchu, my jsme v našem výboru žádné usnesení nepřijali, tak nevím, jak vás mohlo zaskočit. My jsme jenom o tom jednali a pak jsme se neshodli, co je správně.

Druhá věc, zase prostřednictvím pana předsedajícího, pane předsedo Štěchu, věřím, že věříte tomu, a nakonec i vystoupení paní senátorky Wagnerové to dokazuje, že pokud v nějaké podobě, já to nepopírám, například na našem výboru zazněla domněnka, že tento zákon aby mohl napomoci tomu, abychom na projednávání zákonů měli 60 dní, že to určitě paní senátorka Wagnerová byla schopna vysvětlit, že tomu tak není. A věřím tomu, že jste schopen i akceptovat, že bychom to následně byli schopni jako členové výboru pochopit. To znamená, že před hlasováním výboru díky vysvětlení paní senátorky Wagnerové jsme všichni už věděli, jak to je. Přesto nám to tady dnes znovu třikrát bylo vysvětleno. Za to děkuji, neboť opakování je matka studia.

Nyní k samotné materii, jak ji máme před sebou a jak ji popisovala paní senátorka Wagnerová. Skoro si málokdy dovolím z hlediska obsahu nějakého zákona doplňovat, neboli opravovat, ale v případě člunku nebylo zmíněno, že člunek také končí v okamžiku, kdy některá z komor zamítne zákon, resp. nepřijme usnesení. To tam řečeno nebylo. A jak to tady někdo edukativně asi sedmnáctkrát říkal, že tento zákon se netýká prodloužení lhůty, tak si tady dovoluji poznamenat jednu věc, kterou tady paní předkladatelka nezmínila; jestli úmyslně nebo neúmyslně, si netroufám odhadovat.