A právě i díky videorozhodčímu jsme mohli mnohem zřetelněji, než je tomu při jiných fotbalových zápasech, vidět, jak i nejlepší hráči světa občas na hřišti padají bez příčiny, aby se následně svíjeli na zemi, dělali grimasy a drželi se za místa, kam je nikdo, nekopl či neudeřil.
Snad vůbec nejméně pochopitelné potom pro mě byly reakce některých, zdůrazňuji některých špičkových hráčů, kteří v každém jen trochu sporném případě, aniž by měli pravdu, vehementně gestikulovali proti rozhodnutí rozhodčího a tvrdili, že do zámezí kopl či tečoval míč jejich soupeř. Prostě bojovali za svůj tým a bylo jim úplně jedno, že přitom vědomě lžou.
Zkrátka u některých hráčů jsem měl najednou pocit, že do svého herního rejstříku již jaksi samozřejmě zařadili i snahu získat herní výhodu neodhaleným porušováním pravidel, jako je například simulování nebo lživé tvrzení, že míč byl tečován protihráčem apod. A že vlastně snaha o neodhalené porušování pravidel – klamání rozhodčího i diváků, tedy podvádění se pro ně stává normální a obvyklou součástí hry v tomto případě zvané fotbal.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV