Celý výklad událostí Pražského jara až k srpnové okupaci je prostoupen bezpočtem mýtů a pověr. Bylo Pražské jaro cestou ke znovunalezení svobody, ztracené únorovým převratem? Znamenala suita Dubčekových ministrů reformátorů záchranu pro národ dvacet let shrbeným pod komunistickou diktaturou? Spíše ne. Reformní komunismus je pořád komunismus, se všemi důsledky, které to nevyhnutelně přináší. Pokud nejsou zpochybněny principy politického systému, a tyto principy jsou vražedné, a vedou ke krvavé politice 50. let, potom takový systém nelze jakousi reformou přetřít na bílo. Uvolněním poměrů, zrušením cenzury, opatrným zaváděním jakýchsi spíše falešných tržních mechanismů do systému centrálně řízeného hospodářství nebyly nijak popřeny základy komunistické politiky, nebyl popřen marxismus-leninismus, nebyla odmítnuta vedoucí úloha komunistické strany ve státě, a mimo jiné nebyl popřen ani vazalský vztah Československa vůči Sovětskému svazu.

Lze se domnívat, že Pražské jaro dalo lidem možnost se nadechnout, přestat se bát, a mohlo tak být katalyzátorem skutečných změn, pokud by k tomu byl dostatečný čas a pokud by postupem doby byla povolena skutečná politická opozice.  Byl zde v té době však skutečně někdo, kdo mohl být hlasem opozice? Nebo jedinou zdánlivou opozicí byli levicově smýšlející lidé, politici, intelektuálové, jimž v zásadě nevadilo centrálně řízené hospodářství, nijak netoužili po kapitalismu, ale v zásadě chtěli jen svobodu projevu? Na druhou stranu, ani v roce 1989 nebylo zdání o tom, že by se naše země vrátila ke kapitalismu, tedy alespoň k takovému, jaký jsme zde shodou šťastných náhod měli v 90. letech. Tržní ekonomové a teoretici byli v 80. letech zticha, a ozvali se až když přišla jejich příležitost. Byla zde v 60. letech takováto intelektuální síla, která by, dostala-li by k tomu příležitost, zpochybnila Šikovy ekonomické reformy zprava, a pokusila by se nalézt politickou podporu pro skutečnou deregulaci a odstátnění? Kdo ví…

Jestliže by v roce 1968 dostala politika Pražského jara skutečnou možnost se projevit, šlo by nepochybně o sice významnou vzpruhu pro morálku národa, v konečném důsledku by však šlo o politické uvolnění spíše polovičaté a předčasné. Skutečná možnost vybrat si svobodu tak nastala až o dvacet let později, když se díky pokusům o reformy, podobným jako byly ty československé v roce 1968, rozklížila i moc Sovětského svazu a jeho reálná schopnost udržet své impérium pohromadě. Jak v Československu roku 1968, tak v Sovětském svazu koncem 80. let se v praxi projevil de Tocquevillův citát, že nejnebezpečnější okamžik pro špatnou vládu nastává tehdy, pokusí-li se sama sebe liberalizovat. Komunistická vláda v ČSSR tento nebezpečný okamžik přežila – dostalo se jí pomoci od sovětských bratří. Jakmile se o dvacet let později na základě stejných mechanismů začala rozpadat sovětská vůle vládnout, nebylo už žádné vyšší autority, která by lavinu dokázala zastavit.

Klíčové slovo, stokrát opakované, překrucované, ohýbané, slepované s jinými pojmy, zní svoboda. I dnes, při výročí sovětské okupace a neslavného konce Pražského jara, je toto slovo používáno jako prázdný reklamní poutač, který pracuje jen s první signální soustavou a v němž se nikdo nesnaží hledat nějaký reálný význam.

Tušená touha po svobodě, plynoucí z útisku totalitní komunistickou vládou, dala vzniknout politické aktivitě Pražského jara i Sametové revoluce. Každá měla svůj odlišný kontext a nevyhnutelně i odlišné důsledky. I když ve skutečnosti bylo skutečným katalyzátorem změn něco jiného, než jasně a objektivně definovaná potřeba svobody: deficit v úrovni materiálního blahobytu, jenž zde v prostředí centrálně řízené, příkazové ekonomiky výrazně zaostával za svobodnější částí světa, tedy na západ od našich hranic. Touha po svobodě a po materiálním blahobytu spolu vzájemně souvisí. Je to svoboda jednotlivce, svoboda hledat si svoji vlastní cestu ke štěstí, co je klíčovým předpokladem pro dosahování materiálního blahobytu. A každé uvolnění politických okovů také ke zvýšení blahobytu vede, což se také naplno projevilo v 90. letech. Zatímco však pro dosahování blahobytu stačí svobodu jen konzumovat, tedy začít svobodně jednat, pro její udržení je naprosto nutné ji pochopit a definovat. To se nestalo – ani za Pražského jara, ani za Sametové revoluce.