Ale lze tady vůbec o nějaké nezávislosti mluvit? A kromě nezávislosti je na pořadu dne ještě jeden pojem, ve vztahu k médiím velmi podstatný: nezaujatost, objektivita. Jako by už tuto druhou vlastnost od současných médií nikdo nečekal, opakuje se slovo nezávislost jako mantra, o jejímž obsahu už málokdo uvažuje. Jestliže nezávislostí lze chápat tvůrčí svobodu či neodvislost od mocenských nebo majetkových struktur, potom nezávislost médií není nic jiného než pouhá chiméra.

Nikoho by ani nenapadlo mluvit o nezávislosti v případě soukromých médií – tam jsou finanční vazby jasně dané a z nich vyplývají i zájmy, které tato média hájí, a nevyhnutelně z nich plyne tvůrčí forma či programová skladba. V případě médií veřejnoprávních však máme falešný pocit, že patří nám všem občanům a že jejich zájmy také hájí. Poskytuje prý veřejnou službu. Tento falešný koncept je nám vtloukán do hlavy v podstatě po celých téměř třicet let naší polistopadové existence, ruku v ruce se zhoubným vlivem havlovské, nepolitické politiky.

Nesmyslnost a neuchopitelnost pojmu veřejná služba pak vytváří pohodlné vzduchoprázdno, v němž se mohou pohybovat rozličné názorové skupiny s cílem upevňovat si, aniž by byly komukoliv odpovědné, svoji politickou moc. Falešná představa, že média, která vlastně patří všem, musejí být automaticky nezávislá a nezaujatá, jim pak poskytuje výhodnou obrannou pozici kdykoliv, kdy se někdo pokusí vazby a politické cíle té či oné skupiny odkrýt.

Česká televize není nezávislá. Je zaujatým propagandistickým nástrojem nositelů kolektivismu a etatismu, současného post-demokratického socialismu, eurofederalismu či lépe řečeno euronacionalismu, multikulturalismu a v neposlední řadě antikapitalismu. Programová skladba, zejména co se týká publicistiky, toto zaměření České televize odhaluje v celé nahotě.

Kolik lidí by se vydalo na Václavské náměstí demonstrovat, kdyby Česká televize začala vysílat programy, v nichž by se fašismus či komunismus líčil v pozitivním světle, jako něco vnitřně morálního, správného, třebaže zatím politicky nedobře uchopeného? Pobouření veřejnosti by bylo na místě. Jenomže přesně tohle Česká televize dělá, v základní myšlenkové rovině obhajobou principů, na nichž tyto dvě ideologie stojí. V zásadě pak už nezáleží na tom, zda politickou implikací těchto principů bude fašismus či komunismus, nebo zda povedou jinými cestami k méně brutálním, ve své podstatě však stejně svobodu pošlapávajícím politickým směrům, jakým bezesporu je i dnešní „eurodemokratura“. Naopak zastáncům svobody je prostor v této prý nezávislé, nezaujaté televizi poskytován jen velmi zřídka.