V letech 1914 až 1918 se Turecko vůči arménskému národu dopustilo genocidy – to je historický fakt a žádné politické postoje a proklamace na tom nemohou nic změnit.

Historická fakta by se neměla využívat pro politické cíle. Zpravidla tak dochází k ohýbání reality a misinterpretacím. Za prvním plánem, kterým snad je uctění památky 1,5 milionu obětí arménské genocidy, se může ukrývat plán druhý, jehož účel a cíl nám zatím skrytý. Nabízí se otázka, proč Německo vydalo rezoluci právě nyní, když se zároveň spoléhá na Turecko ve věci zadržování migrační vlny - a také za to prostřednictvím Evropské unie štědře platí.

Reakce Turecka je však zajímavá. Turecko se stále, i sto let poté, sveřepě brání jakémukoliv obvinění z genocidy, třebaže dnes by přiznání viny už nebylo ničím jiným, než morálním gestem, bez jakýchkoliv praktických implikací.