Slýcháme, především od latentních nebo explicitních mystiků, z nichž mnozí se řadí do proudu konzervativní pravice, že islámská kultura zastává hodnoty jako jsou rodinná soudržnost, ctnost, a povědomí o něčem, co sahá dál za přízemní materiální požitky, zatímco naše, západní kultura se stala slepě hédonistickou, zahleděnou do sebe, nihilistickou, cynickou a ztratila tedy svůj civilizační raison d’être. Islám je sebevědomý, jeho nositelé jsou za svou pravdu ochotni nasazovat životy, a jejich kultura je tedy tou, která má potenciál dále se rozvíjet a přetrvat - narozdíl od naší, která prý jakékoliv ideály, za něž bychom byli ochotni nasazovat své životy, již dávno ztratila. Chceme-li se tedy zachránit, měli bychom se vrátit k osvědčeným hodnotám křesťanské civilizace.

Tento postoj však není o nic méně zhoubný, než cesta, jakou se nám snaží vnutit multikulturalisté. Člověk má svobodnou vůli, a může si tedy zvolit jakákoliv hodnotová kritéria - třeba i naprosto mylná. Jestliže konzervativní mystikové volají po návratu k duchovním hodnotám křesťanství a snaží se v nich spatřovat jakýsi základ západní civilizace, zakládají svá stanoviska na neobjektivním úsudku. Ve skutečnosti je Západ tím, čím je proto, že včas odvrhl principy křesťanství a vykázal jej na periferii kulturního prostředí. Od renesance udává západní vědu, hospodářství a politiku nikoliv ponížené vzhlížení k nadpřirozeným, smysly ani rozumem neuchopitelným jevům, jejichž původ je mimo naší realitu, někde v dokonalém, platónském světě forem, ale naopak pevné přimknutí k racionalitě.

Je sice pravdou, že islámská kultura byla po jistou dobu otevřenější a progresivnější, než evropské křesťanství. Přijala totiž mnohé z učení antických filozofů, zejména Aristotela, a islámští učenci tyto zdroje skutečně pečlivě studovali. Záhy si však uvědomili problém: neslučitelnost rozumu a náboženské víry. Tento problém nakonec vyřešil islámský filozof Al-Ghazálí: podstatu pravdy nepoznáváme rozumem, ale osvícením od boha, dosáhnutím mystické kontemplace a odvržením našich smyslů a racionálního uvažování. Tím si nad sebou islám podepsal rozsudek smrti. Z kultury, která snad, jestliže by místo mystiky zvolila rozum, měla šanci dospět k podobné éře renesance, jaké se později dočkal křesťanský svět, když stejnou dichotomii mezi vírou a rozumem vyřešil správně, zůstalo jen to, čeho jsme svědky dnes: středověké primitivní barbarství.

Jenomže Západ dnes stojí na stejné křižovatce. Pod vlivem našich intelektuálních autorit pomalu opouštíme rozum a uchylujeme se k cynické představě o neexistenci objektivní pravdy a nemožnosti jejího poznání, nebo k nejrůznějším formám mysticismu - nejenom ke křesťanství, ale třeba i k novopohanským kultům, environmentalistickým náboženstvím, buddhismu - a ti nejhorší si nakonec mnohdy zvolí i islám.