Jaký smysl má chodit s hlavou v oblacích a uvažovat o myšlenkových zásadách, když obecní úřady stojí před problémem, jak opravit rozbitý chodník, zajistit dostatek míst ve školkách nebo zřídit dostatek parkovacích míst?

Jak se prakticky projevuje absence idejí v politice vidíme každý den. Ideová prázdnota politiků na nejvyšších úrovních – ve vládě nebo v parlamentu – je skutečnou příčinou všeobecného znechucení z politiky, která u nás již velice dlouho panuje.

Ve skutečnosti neexistuje nic jako skutečná myšlenková prázdnota – i ten, kdo sveřepě tvrdí, že neuznává abstraktní principy a ideologie je pro něj sprostým slovem, zastává nějaké myšlenkové schéma: odmítá integrovat to, co o realitě kolem sebe poznal, do širších abstrakcí; spatřuje pouze jednotlivé, nikam nezařazené jevy, posuzuje okolní svět na základě okamžiku.

Myšlenky mají své nevyhnutelné následky – a pokud odmítneme uznávat jasné a nepřekročitelné principy, smrskne se politika na absurdní drama, v němž nejsme schopni rozpoznat jednotlivé aktéry a jejich role. Občané, již jsou v tomto představení nedobrovolnými diváky, vidí shluk nesouvisejících proklamací, vzájemně si odporujících stanovisek, lhaní, uhýbání, překrucování, bezradnosti, a pouze jako červená nit se celým představením táhne boj o to, kdo bude hýbat onou pověstnou viditelnou rukou státu, jejíž tlak pociťujeme stále silněji a tíživěji.