Děkuji. Dobré odpoledne, dámy a pánové. Já jsem se přihlásil do rozpravy proto, že vidím takovou docela pozoruhodnou souvislost mezi výrokem pana Klause a výrokem pana poslance Roznera. A tahle souvislost mi připadá docela důležitá.

Jestli jsem správně pochopil to, co mínil pan poslanec Klaus, tak on vlastně přirovnal bezmoc této Sněmovny, na kterou se valí evropské zákony, on ji přirovnal k bezmoci našich židovských spoluobčanů, židovské obce, kteří se shromažďovali tady někde v Praze u Veletržního paláce, když je odváželi do Terezína a pak později do Osvětimi. A mě na tom strašně zaujalo to, že v představě pana poslance Klause zřejmě ti naši židovští spoluobčané byli obětí nějaké cizí moci, která na ně spadla a se kterou se nedalo nic dělat. Já bych vám rád řekl to, co mě celý život tíží jako docela zásadní věc, a nejsem si jist, jestli to cítí i pan Klaus podobně. Já velice špatně nesu to, že tehdy jsme my, tedy ne já, ale naši předkové, občané, kteří tady žili v této zemi, že jsme to dopustili a že jsme nechali takto naše spoluobčany odcházet do těch lágrů, protože my jsme byli stát, který měl garantovat práva a chránit své občany, a my jsme to nedokázali a vlastně jsme v tom selhali. A namlouváme si, že jsme s tím nemohli nic dělat, ale já vás upozorňuji, že dnes existuje celá řada prací Timothyho Snydera a dalších, kteří ukazují, jak v Evropě v různých zemích ta schopnost chránit své občany byla různá. Byla úplně jiná například v Dánsku a jinde, a proč si tam Němci nemohli dovolit to, co si dovolili na východě. To znamená to, že my jsme jako stát nebyli dost silní na to, abychom se zastali svých občanů, to umožnilo prostě nejdřív z Ostravy do Niska a pak z dalších částí odvážet pohodlně naše židovské občany, protože my jsme nedokázali tomu čelit.