Dobré odpoledne, dámy a pánové. Já si vlastně pamatuju na tu dobu, o které tady mluvil Miroslav Kalousek po revoluci. A pamatuji si, že tehdy opravdu panoval dost velký strach z toho, že ty struktury minulého režimu, struktury státní bezpečnosti, eventuálně agenti na ně navázaní se budou ucházet o místo v těch nových podmínkách. A dokonce si pamatuju na příklady toho, že k tomu doopravdy docházelo. A sám jsem vlastně zažil na vlastní kůži v Ostravě, že se ti bývalí agenti snažili stávat součástí struktur toho nově vznikajícího Občanského fóra. My jsme je potom postupně odhalovali a byli jsme často hodně šokováni, vedle koho pracujeme. Takže já si pamatuji dobře atmosféru těch let a dovedu si zpětně představit, že byly pokusy nějakým způsobem tomu čelit. A dokonce dokážu i zpětně pochopit, že zřejmě těžko bránit tomu, že ty pokusy nebyly dokonalé, a že samozřejmě trpěly i v tom čase nedokonalostí, omezenými zkušenostmi a schopnostmi najít odpovídající nástroje.
Takže já v tom nechci vystupovat militantně. Na druhé straně za tu dobu a za ta léta fungování tady tohoto zákona mě samozřejmě... Opakovaně jsem zjišťoval, že ten zákon opravdu je nedokonalý, a kdybych měl dnes říci, v čem je ta základní nedokonalost, tak ona je prostě v tom, že ono to rozhodnutí o tom člověku, a o tom, jestli bude v nějaké veřejné funkci, se odvozuje od prosté evidence, kterou dělala Státní bezpečnost, která byla, jak víme, docela odpornou organizací. A já jsem za ta léta měl možnost se setkat s některými případy, které tady asi není vhodné jmenovat. Ale jeden případ byl zrovna v oblasti diplomatických služeb. Člověka, který když měl podepsat ten navázací akt, nebo jak se tomu říkalo, tak on to odmítl. Vlastně to byl tehdy v té době docela hrdinský čin, že to udělal.
Nicméně ta bezpečnost ho stejně zapsala. On evidován byl, a výsledek byl, že on potom v 90. letech musel odejít z té funkce.
Pan poslanec Kalousek tady říká, že to není žádná tragédie, že to je jenom veřejná služba. Ale já si vzpomínám, že jsem to tehdy chápal, protože jsem zrovna tento případ dokázal posoudit, věděl jsem, jak to opravdu bylo, tak mi připadalo, že je to dost velká nespravedlnost vůči člověku. Když někdo, kdo se vlastně zachoval statečně, tak byl za to potom potrestán. A na základě zápisu v evidenci organizace, která byla vlastně zločinecká. To je paradox. A já jsem znal několik takových případů v Brně, kde jsem s tím byl seznámen. Tehdy jsem tam studoval, tak jsem tam znal řadu lidí, a byl jsem překvapen, kolik těch případů bylo.
Tak se na mě nezlobte, že člověka pak začne napadat, že je to vlastně podobné, jako za toho komunismu, když soudíme lidi takto paušálně na základě nějaké mrtvé litery, která často může být dokonce zfalšovaná. A já jsem si za socialismu dost užil toho, že se lidé soudili kolektivně. Třeba za to, že jste byl z katolické rodiny, tak jste měl napsané v materiálech, že nesmíte studovat a nesmíte přijít do styku s lidmi a podobně. Tedy tohle paušální posuzování lidí podle něčeho, skoro jako princip kolektivní viny, to bylo charakteristické právě pro tento režim. Takže já i když to uznám, že nebylo lehké tomu čelit, a dávat normu, která by se vypořádala s minulostí. A často si člověk uvědomoval, jak je téměř nemožné se spravedlivě vypořádat s minulostí, protože ona je složitá, zvlášť v těch individuálních osudech. Ale rozumíte, jak si má člověk zodpovědět to, že právě ty individuální osudy jsou potom zašlapány. Že pak máme jednotlivé případy, které jsou evidentně nespravedlivé. Právě proto, že se opírají pouze o tu tupou evidenci. A tam vlastně není žádný přezkum. Prostě nemáte tu lustraci, a ten člověk se najednou ocitá v nerovnoprávném postavení.
Takže mě připadá z odstupu těch let, když to vyhodnocuji, že tohle do demokratické společnosti nepatří, a říkám to teď právě ve jménu ochrany individua, svobody a práv člověka. Protože ona vlastně společnost není svobodná a demokratická, pokud to neplatí skutečně pro všechny. Pokud to je tak, že řekneme: U těchto lidí budeme takoví jakoby nad věcí, pokud tam, když se kácí les, zrovna ulítne nějaká tříska, tak nám to prostě nebude vadit. Tak je to něco, co vadí rozumíte úplně zásadně. Protože buď ta svoboda, ochrana práv člověka platí pro všechny, anebo neplatí pro nikoho. Takže, já to říkám, a snažím se to říkat nějak ne militantně, protože si pamatuju tu dobu, a vím, jaké byly tehdy obavy, a jak jsme se toho báli. A proto to chápu.
Ale dneska, když prostě ten čas pokročil, tak mi to připadá, že jsme trochu jinde. A nezlobte se, jsme také trochu jinde z hlediska toho času. Já nevím, jak by dneska u Ústavního soudu to dopadlo, kdyby to někdo dal k Ústavnímu soudu a kdyby posuzoval tu nebezpečnost, ohrožení bezpečnosti státu dneska.
Protože tehdy, musíte uznat, byla ta situace daleko akutnější, než je dnes. Ten čas prostě plyne a ta situace se mění. A mně možná na té debatě vadí to, že mi připadá, že dnes v této zemi nás skutečně ohrožuje podle mě celá řada skupin - já nevím, finančních, lobbistických, a dokonce jsou to chobotnice podle mě, které také dneska jsou vlastně zločinné. A nezlobte se, když řeknu, že si myslím, že jsou tady dneska opravdu nebezpečnější chobotnice než je tahle stará, které já sám, to vám tady přísahám, jsem se také tehdy bál. Říkal jsem si také, že to je něco, co ohrožuje tu novou společnost. A dneska to za těch více než dvacet let cítím jinak. Tady jsou prostě dneska nebezpečné struktury, zločinecké struktury, ale myslet si, že to hlavní dnes je to, co zakládá evidence Státní bezpečnosti, mi dnes připadá skoro naivní. V tom jsme se v čase posunuli. A jestliže se vážně bavíme o ohrožení bezpečnosti státu, tak se domnívám, že možná, kdybychom to podali Ústavnímu soudu, tak by nám řekl, že to prostě neobstojí. Že tohle nemá takový charakter. A také si myslím, že by ten Ústavní soud nemohl souhlasit s tou nerovnoprávností, která v tom je. Že tady prostě vytváříme skupinu lidí, která nemá všechna práva, a opakuji, na základě evidence organizace, která podle mě byla zločinecká. Prostě byla protiprávní. Proto ty argumenty, které zaznívají a které zmiňují Listinu základních práv a svobod, pokládám dneska za vážné. A proto jsem vlastně podobně tady vystupoval tuším v roce 2001, kdy se tady ta debata konala. Prostě ty názory jsem nezměnil, mám je dnes. A neříkám to tady proto, že bych přicházel z nějaké komunistické schůze, ale proto, že se snažím tu věc pokud možno racionálně posuzovat v toku času. Takže proto jsem skeptický k té podobě lustračního zákona a říkám - ano, chránit stát musíme, musíme hledat způsoby, jak chránit jeho bezpečnost, ale nedělejme to způsoby, které vlastně nakonec v důsledku popírají princip ochrany individua, práv člověka a svobody. A to musí být chráněno u každého individua. Já si myslím, že ten zákon to bohužel nedrží. A já říkám, rozumím těm revolučním časům po roce 1990, ale myslím si, že už se na to nemůžeme vymlouvat dnes. Dnes jsme v jiném čase a pokud budeme používat podobné normy, tak musí prostě odpovídat demokratické společnosti a ochraně práv každého jednotlivce. (Potlesk zleva.)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PSP ČR
