Nabídky pomoci se totiž rodiče dočkali až poté, co bylo rozhodnuto o odebrání dítěte. Hlavní starostí rodičů tak tehdy bylo jednání o převozu holčičky, které selhaly ledviny, do jiné nemocnice. Chtěli, aby české úřady pomohly v rámci svých možností okamžitě. Nicméně pomoc nepřišla. Paní ministryně se pak nemůže divit, že rodiče o takovou pomoc neprojevili zájem. Zájem České republiky byl totiž formalistický a v té chvíli již nic neřešil.

Nikoho v této republice nezajímá, co by měli rodiče odebraných dětí udělat či neudělat podle rad paní ministryně, ale jak se bude situace řešit. České instituce a politici jsou tady přece od toho, aby dokázaly svým občanům pomoci a ne je v médiích neustále dehonestovali. Například pan Kapitán by namísto trapné osobní kritiky Jitky Chalánkové přemýšlet o možnosti, jak společně rodičům pomoci.

Bohužel současný přístup české strany mi přijde opravdu s odpuštěním lemplovský a diletantský. Namísto toho, aby se za poškozené postavili, jsem od úředníků a paní Marksové dosud slyšel jen samé výmluvy, jak něco nejde a co měli či neměli rodiče dětí odebraných v Norsku udělat. Ale nikdy se nedozvíme, co tito lidé pro rodiče udělali. Proto se nelze rodičům divit, že k příslušným úředníkům a paní Marksové nemají důvěru.