Setkal jsem se znovu i se samotnou Evou Michalákovou, která si po dobu odpoledního setkání s norskými přáteli hrála s mojí dcerou Anežkou. Bylo vidět, že Evě Michalákové nedělá problém hrát si s mou dcerou a vést přirozený rozhovor. Pro mě je to i další důvod proč nepochybuji o tom, že Eva Michaláková se o děti postarat dokáže.

Bylo to sice už řečeno mnohokrát, ale pro jistotu to raději zopakuji. Eva Michaláková není jedinou, jak si někteří myslí, kterou postihl stejný osud odebrání dětí v Norsku. Za nejsmutnější považuji to, že se mnozí další postižení rodiče bojí mluvit o své záležitosti veřejně, protože bývají zastrašováni hrozbou adopce či jim děti byly už do adopce odebrány.

Měl jsem během sobotního dne příležitost mluvit s lidmi, kteří sledovali demonstraci z povzdálí, ale nešli přímo na demonstraci, přestože by sami chtěli. Báli se nepříjemností, jimž by museli čelit, pokud by se zjistilo, že vyvíjí veřejnou aktivitu za navrácení vlastních ratolestí.

Kauza Evy Michalákové je jen špičkou ledovce

Je tedy jasné, že zdaleka nejde jen o kauzu Evy Michalákové, která představuje pouze pomyslnou špičku ledovce, ale také další případy na základě falešného svědectví.  Problémem Norska je, že se děti nevrací k biologickým rodičům, přestože rodičovské pouto je pro děti zcela klíčové.