Rozeberme si proto hlavní sporné body. V první řadě je vyžadována "schopnost rodičů komunikovat spolu o základních věcech týkajících se dítěte a vyměňovat si potřebné informace." To je sice hezké, bohužel problémem je, že lidé si takové informace často nevyměňují ani v případě, kdy jsou manželé. Tak proč by s tím měli začít až po rozvodu?

Ano, je to v zájmu dítěte či dětí, aby spolu rodiče komunikovali, ale pokud jeden prostě nebude komunikovat a bude střídavou péči bojkotovat, není možné ji ihned vyloučit. Právě samotná střídavá péče může být jedním z nástrojů k tomu, aby rodiče spolu komunikovat začali. Mohu uvést desítky příkladu, kdy to k tomu tak bylo.

Při rozvodu se lidé shodnou na péči dětí lépe?

Jako další podmínka se uvádí "shoda v základních rysech výchovných stylů rodičů." Platí zde totéž, co při první výtce. Totiž, že řada lidí se v tomto neshodne ani v normálním jinak bezproblémově fungujícím manželství.  Snad nikdo nečeká, že se na tom lidé shodnou až po tom, co se rozvedou. Podle mě jiný styl rodičovství může dítě na druhé straně velmi obohatit.

Posuňme se ale dále. Potom jsem se dočetl cosi o „vybavenosti dítěte přiměřenými adaptačními schopnostmi, na něž střídavá péče klade zvýšené nároky.“ Bohužel se v materiálu nikde nedočtete, jak taková schopnost má vypadat. Samozřejmě, že chápu případy dětí s různými poruchami osobnosti, kde střídavá péče není vhodná. Ale těch je opravdu malé procento.