Zeman: Musíme se vzdát iluzí o takzvané aktivní politice zaměstnanosti

Dámy a pánové,

děkuji za pozvání.

Chtěl bych úvodem vzpomenout svého zemřelého přítele a zakladatele Žofínského fóra Jana Nekolu, který mne vzal na tyto akce v době, když jsem byl důchodcem z Vysočiny a kdy mu tedy z toho nemohl plynout žádný politický prospěch. A protože dluhy se mají splácet, je to jeden z důvodů, proč jsem tady.

Přečetl jsem si s velkým zájmem titul dnešního Žofínského fóra a poněkud jsem se usmál „Česká republika jako pevná součást EU“. Věcně proti tomu nic nemám, ale milý pane předsedající, kdysi existovaly tituly Česká nebo Československá socialistická republika jako pevná součást táboru míru a socialismu.

Mám takový dojem, že některá terminologická paradigmata v nás naprosto zbytečně přetrvávají, i když věcně s názvem naprosto souhlasím.

Dovolte mi, abych se ve svém šestihodinovém projevu věnoval zhruba pěti tématům, a to jsou témata, která přísluší prezidentu republiky, protože se týkají ekonomických problémů české společnosti. Proč právě prezidentu republiky? Protože libovolná vláda Vám bude tvrdit, že směřujeme k zářným zítřkům a libovolná opozice Vám bude tvrdit, že směřujeme do pekla. Proto je dobré, abychom se zabývali objektivně existujícími problémy, které existují nezávisle na tom, kdo vládne a kdo je v opozici, které se samozřejmě v čase mění a to co se především mění je jejich řešení. Vymezil bych pět témat a nelekejte se, každému z nich se budu věnovat několik málo minut, aby zbylo co nejvíce času na naši diskuzi.

Prvním tématem je nezaměstnanost, druhým tématem rozpočet, třetím tématem investiční projekty, čtvrtým tématem proexportní politika a pátým tématem energetická politika neboli takzvaný energetický mix.

Pokud jde o nezaměstnanost, tedy o oněch zhruba šest set tisíc lidí bez práce. Domnívám se, že se musíme vzdát iluzí o takzvané aktivní politice zaměstnanosti, kterou bych bez jakéhokoli pejorativního přídechu nazval spíše politikou pasivní. Pasivní politikou proto, že tato politika nevytváří žádná nová pracovní místa. Pasivní politika zaměstnanosti v tom dobrém slova smyslu má odstranit děsivé drábkovské experimenty a směřovat úřady práce k plnění jejich skutečného poslání, což je komunikace s jejich klienty. Bylo by samozřejmě užitečné, aby se zlepšily podmínky této komunikace a to i s podniky, které ne vždy oznamují úřadům práce volná pracovní místa. Skutečnou aktivní politikou zaměstnanosti jsou investice a toto téma se bude prolínat i dalšími body mého vystoupení.

Začnu tedy rozpočtem. Jak dobře víte, v minulém roce byl schodek rozpočtu 80 miliard korun oproti plánovaným 100 miliardám. Ejhle, mohli bychom zajásat a prohlásit, jak dobře se nám daří hospodařit. Ve skutečnosti primárním důvodem poklesu tohoto schodku o 20 miliard byl pokles investic o deset procent.

Říkejme tomu, chcete-li, tvorba hrubého fixního kapitálu, ale já budu i nadále používat termín investice. A ptejme se, zda deseti procentní pokles investic není příliš velkou cenou za snížení schodku, ať už příčiny jsou jakékoli, včetně naprosto nevyhovujícího zákona o veřejných zakázkách.

Rozpočet na příští rok bude založen na rvačce ministerstev o co nejvyšší prostředky, což je naprosto běžná situace. Ptejme se, zda požadavky na navýšení jsou motivovány investiční aktivitou nebo snahou nafouknout provozní výdaje. V tom druhém případě považuji za velmi užitečné drastické úspory právě na provozních výdajích a považuji za nebezpečné, aby se investice staly otloukánkem návrhu zákona o státním rozpočtu, protože tím se odsuzujete jak k vysoké úrovni nezaměstnanosti, tak samozřejmě ke ztrátě konkurenceschopnosti.

Jak vidíte, zmínil jsem jako rozehrávku naší diskuse druhé téma, téma rozpočtu. Nyní přicházím ke třetímu tématu a to jsou investiční projekty. Úvodem bych chtěl velice poděkovat jedenačtyřiceti vědcům, ať už to byli rektoři, děkani, profesoři, odborníci na vodohospodářství, energetiku nebo dopravu, kteří veřejně vyjádřili podporu mému oblíbenému projektu, to jest kanálu Dunaj-Odra-Labe. Učinili tak bez jakéhokoli vnějšího nátlaku a jejich prohlášení jsem si skutečně neobjednal.

Nicméně v této fázi je zapotřebí, abychom usilovali o provedení Feasibility study, tedy studie proveditelnosti, aby obě strany tohoto sporu měly možnost předložit svoje argumenty. Připomínám, že tento projekt, pokud by byl realizován, by znamenal šedesát tisíc pracovních příležitostí po dobu patnácti let a mohl by být podobně jako kanál Seina-sever až z osmdesáti pěti procent kofinancován z EU. K tomu je třeba samozřejmě vyžadovat souhlas ostatních států. Jsem rád, že se podařilo dosáhnout souhlasu Polska a v současné době jednáme o obdobný souhlas Rakouska. Na okraj bych konstatoval, že to byla Topolánkova vláda, která tento projekt vyřadila z programu Ten-T, takže když přijedu do Bruselu a lobuji za tento projekt, tak se mě poněkud udiveně zeptají, proč jsme sami tento návrh z programu transevropských sítí vyřadili.

Tento příklad má ovšem ilustrovat pravidlo, které se označuje jako čtyři a čtyřicet. Čtyři proto, že běžní politici mají horizont svého funkčního období čtyři roky a velké investiční projekty. Nejde jenom o jeden vodní koridor, mají zpravidla dobu, po kterou fungují nejméně čtyřicet let. Patnáct let se staví, pak nejméně pětadvacet let fungují a jejich životnost se dá prodloužit, ať už je to Temelín, ať už jsou to Dukovany, ať je to cokoli jiného. Ale protože politici si hlídají svůj čtyřletý horizont, jen málokdo z nich tento horizont překročí a uvažuje o dlouhodobých projektech, jako byla třeba Tennessee Valley Authority, kde byla postavena přehrada Boulder Dam, tehdy největší přehrada na světě, nebo o jiných důležitých projektech, které tento horizont překračovali.

Tím jsem zmínil třetí bod jako nahrávku pro diskusi a přejdu k bodu čtvrtému a předposlednímu a to je naše proexportní politika. Nedávno jsem na jiném fóru kritizoval naše dvě tzv. proexportní instituce, to jest Českou exportní banku a EGAP. Shodou okolností a nikoli z mé iniciativy, ale z iniciativy Nejvyššího kontrolního úřadu, byla mezitím na obě dvě tyto instituce podána trestní oznámení, ať už se to týká České exportní banky, kde už proběhla obvyklá kontrola, kde zakuklenci přijdou vyžadovat příslušné dokumenty, zajímavá kontrola nebo forma kontroly. Pokud jde o EGAP, tam je mimo jiné zajímavé, že klesá podíl České exportní banky na projektech, které EGAP pojišťuje a to tak, že už většinu tohoto podílu představují soukromé banky a nikoli Česká exportní banka.

Zamyslete se, o čem to svědčí.

Můj radikální názor zní, že vedle těchto institucí, které jsou často duplicitní a často málo efektivní, nejsou pro českou proexportní politiku nejdůležitější premiéři nebo ministři, kteří občas vyjedou do zahraničí a vezou s sebou desítky podnikatelů. Je to samozřejmě aktivita užitečná, ale není to aktivita dostatečná.

Prezidenti přijedou a odjedou a ten, kdo zbývá, je velvyslanec. A jak víte, v minulém či spíše předminulém období probíhala mezi mnou a tehdejším ministrem zahraničí bitva o velvyslance, kterou média při své známé schopnosti zplošťovat redukovala na dvě osoby, i když ve skutečnosti se jednalo o něco úplně jiného. Jednalo se o to, zda velvyslanec má, či nemá mít ekonomickou kvalifikaci. To samozřejmě neznamená, že si přečte celého Samuelsona a poté nastoupí do příslušné země, aniž by znal její trh, aniž by znal její dominantní firmy a aniž by měl schopnosti získat zahraniční investory tam, kde je to reálně možné. Proto tvrdím, že pomíjíme v diskuzích o proexportní politice roli velvyslanců a sledujeme věčnou válku mezi velvyslanci jako kariérními diplomaty a obchodními zastupitelstvími, která by měla být naplněna ekonomy. Jsem v této válce plně na straně ekonomů, protože kariérní diplomaté nám zpravidla žádnou proexportní politiku neudělají.

Dovolte mi přejít k poslednímu bodu a to je energetická politika. Dovolím si zde několik kacířských poznámek. Tzv. Energiewende ve Spolkové republice Německo byla primárně vyvolána obavami z narůstající popularity Strany zelených, která v průzkumech veřejného mínění dosahovala asi osmnácti procent, a tyto obavy vedly ke změně německé energetické politiky směrem, který není pro české národní zájmy výhodný. Energiewende kromě toho umocnila i Fukušima. Byl jsem v Mnichově na jedné konferenci a tam mně snad největší světový odborník na tuto problematiku říkal: „Miloši, vy jste se ve Střední Evropě zbláznili. Fukušima nebyla zničena kvůli zemětřesení, na to jsou Japonci zvyklí, Fukušima byla zničena kvůli tsunami, které tam přišlo poprvé po sto čtyřiceti letech. Vy ve Střední Evropě nemáte ani zemětřesení a tím méně tsunami, co blázníte?“

Jsem zastánce energetického mixu a jsem odpůrce obnovitelných zdrojů. Když si někdo chce namontovat za své peníze solární panely na střechu, ať to klidně udělá, ale ne ať pobírá rozsáhlé dotace za zdroje, které jsou nestabilní a které musí být stejně zálohovány standardní strukturou elektráren. A to už vůbec nemluvím o rizicích blackoutu například z německých severomořských větrných elektráren, kvůli kterým musíme mimo jiné stavět drahé transformátory a další zařízení.

Z toho vyplývá, že jsem jednoznačným odpůrcem úsilí EU o maximalizaci podílu obnovitelných zdrojů v naší energetické bilanci. Nemám nic proti CO2, přesněji řečeno snížení podílu skleníkových plynů, ale přesně tomu odpovídá právě atomová energetika a domnívám se, že Česká republika by měla daleko odvážněji, než dosud prosazovat na evropském fóru své národní zájmy v oblasti energetické politiky, aniž by tím v duchu Vaší terminologie, pane předsedající, přestala být pevnou součástí EU, protože pevnou součástí tohoto společenství není eurohujer, ale ten, kdo v diskusi s ostatními a na základě výměny racionálních argumentů hájí své skutečné národní zájmy.

To je úvodem vše, velice Vám děkuji za Vaši pozornost.

Miloš Zeman, prezident České republiky, Praha, 29. dubna 2014