Vážený pane prezidente Klausi, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, vážený pane předsedo Ústavního soudu, Excelence, dámy a pánové, ale především a zejména vážení a milí veteráni,

setkáváme se často, jak na Pražském hradě, tak při některých krajských výjezdech, ale dnes je opravdu slavnostní okamžik, protože si všichni připomínáme počátek Pražského povstání. Byla to zvláštní situace, k Praze se blížily spojenecké armády, konec války byl v dohlednu. Lidé mohli spokojeně přežít a přesto mnozí pražští občané a nejen oni, nadřadili nad svůj klid a nad svoje pohodlí odvahu. Odvahu jít na výzvu rozhlasu bojovat. A právě tento příklad dokazuje, že materiální hodnoty nejsou v našem životě tím hlavním a že jsou historické chvíle, kdy musí ustoupit do pozadí.

Vy, veteráni, jste o několik let předešli bojovníky Pražského povstání. Odešli jste ze své vlasti v situaci, kdy vůbec nebylo jisté, zda se do ní vrátíte. Byli jste připraveni položit svoje životy pro tak nemateriální, ale o to významnější hodnotu, jako je svoboda našeho národa. Bojovali jste na západní i východní frontě a já se hluboce stydím za to, že bojovníci západní fronty byli v padesátých letech perzekvováni a uvězněni. Země, která vězní své hrdiny, nemůže být zemí svobodnou a nemůže být zemí demokratickou, proto nerozlišuji mezi těmi, kdo bojovali na východě nebo na západě. Hrdinství je jenom jedno. Budu mít tu čest 8. května udělit třem veteránům, kteří se ve zdraví dožili devadesáti let, hodnost generálporučíka a podobně jako jsem do Normandie na oslavu vylodění spojenců vzal veterány ze západní fronty, vezmu je i do Moskvy na tamní oslavy Dne vítězství. Ty, kdo bojovali na frontě východní.