Vážený pane prezidente Klausi, vážený pane předsedo vlády, vážený pane předsedo ústavního soudu, vážení ústavní činitelé, excelence, dámy a pánové,

scházíme se při příležitosti zahájení první světové války, která ve své době byla nazvána Velkou válkou, protože nikdo neočekával, že její hrůzy se budou v ještě větším rozsahu za dvacet let opakovat. Přál bych si, aby toto naše setkání bylo slavnostní smíření. Protože dějiny za oněch sto let odvanuly hněv a nenávist, pocit křivdy a utrpení, který byl ve válečných i těsně poválečných generacích.

Naše země je pokryta stovkami pomníčků, do nichž jsou vytesána jména padlých, bez ohledu na to, na které straně zemřeli. Myslím si, že je na historicích, aby analyzovali příčiny první světové války, ale je na nás, abychom si uvědomili její důsledky. Důsledky, s nimiž nikdo z těch, kdo nepřipravovali nebo připravovali Velkou válku, nikdy nepočítal.

Těmito hlavními důsledky byl vznik tří diktatur. Komunistické diktatury v Rusku, krátce poté fašistické diktatury v Itálii, protože Itálie byť byla formálně na vítězné straně, nebyla spokojena se svými územními zisky, a poté ve třicátých letech nacistické diktatury v Německu.

Důsledkem Velké války bylo také pacifistické hnutí, které pod heslem „Již nikdy válku“ sice získávalo na obrovské popularitě, ale ve svých důsledcích nejen, že nebylo schopno válce zabránit, ale některými svými činy, zejména politikou tzv. usmiřování, naopak přípravě vzniku války napomáhalo.