Ani se mu nedivím. Ze zprávy NKÚ se můžeme dočíst, že hlavní důvod v tempu získávání územních rozhodnutí a stavebních povolení je složitá legislativa, která je příčinou, že příprava od získání souhlasného stanoviska k vlivům na životní prostředí (EIA) do vydání stavebního povolení trvá v průměru celých 13 let.

Protahují ji hlavně napadání a odvolávání se účastníků jak v územním, tak i ve stavebním řízení, ale také řešení výjimek týkajících se chráněných druhů rostlin a živočichů a také dlouhé majetkové vypořádání. Dan Ťok navrhl tento nešvar v podobě napadání stavebních povolení řešit zaplacením kauce, kterou bude muset zaplatit ten, kdo bude chtít podat proti rozhodnutí úřadu rozklad, a to za každé napadené stanovisko. Opatření má podle již bývalého ministra dopravy omezit okruh lidí, kteří se do budoucna budou proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolávat. V sousedním Rakousku takto postupují, u nás je to prý diskriminace.

V březnu 2019 jsem se zúčastnil konference „Výhled stavebnictví na rok 2019“, kde v rámci kulatého stolu byl diskutován „Nový stavební zákon a výhled zakázek od privátních investorů“. Se zájmem jsem si přečetl článek Františka Korbela, hlavního koordinátora příprav finální verze nového stavebního zákona. Dnes existuje devět typů povolovacích procesů, které se různě dublují, existuje 13 typů stavebních úřadů spadajících pod různá ministerstva a desítky závazných stanovisek vzájemně nekoordinovaných dotčených orgánů. Ten systém je složitý a de facto neřiditelný. Úředníci na stavebních úřadech mají přes 700 různých zaměstnavatelů v podobě obcí, kde je riziko politického ovlivňování. Metodické řízení v takovém počtu orgánů je prakticky nemožné. Čili hlavním problémem je prý systémové přebujení procesů a úřadů, které se vyvinulo v nesmírně komplikovaný byrokratický systém jednoho velkého „chaosu“.