Republikové předsednictvo Svobodných dnes vydalo (v pořadí již čtvrté) stanovisko k situaci na Ukrajině. Situace se od posledních stanovisek nadále vyvinula a cítili jsme, že bychom měli dát vědět, že situaci sledujeme a že se náš principiální postoj nemění. Odkazy na všechna stanoviska Svobodných k Ukrajině najdete na konci článku.

Domnívám se, že okolo nepříjemného ukrajinského tématu panuje především nedorozumění. Tento článek proto, prosím, považujte za moji osobní reakci na některé výtky jak k našemu současnému stanovisku, tak i k tomu, co jsem řekl v rozhovoru pro Parlamentní listy před několika dny. Je totiž škoda, když se lidé se společně sdílenými hodnotami pohádají jen proto, že si navzájem neporozumí.

Ustupování? Ale ne.

Někteří kritici našeho postoje píší o mnichovanství, o ustupování Rusku. Osobně agresorovi ustupovat nechci. Otázkou však je, kdo je zde agresorem a zda je jeden, nebo jich je více. A co vůbec znamená agresorovi ustupovat. Historie nám neustále ukazuje, že mocnosti tohoto světa – nejen státy, ale i uskupení s velkou aktuální mocí a třeba i slabým mandátem – průběžně upevňují svůj vliv, snaží se jej rozšířit a vedou proti sobě obvykle zástupné války. Zástupné proto, že se jsou vědomy hrozivých důsledků přímé konfrontace jaderných mocností. Zažili jsme jich již mnoho – například v Koreji, ve Vietnamu, v osmdesátých letech v Afghánistánu.

Mocností není jen Rusko, jsou jí také Spojené státy, nejsilnější členské státy Evropské unie a mezi mocnosti lze už nějakou dobu počítat i Čínu. Tomu také odpovídá složení Rady bezpečnosti OSN. A právě Ukrajina leží na pomezí vlivu dvou mocností – Ruska s autoritářským vedením Vladimira Putina a zemí Evropské unie, jejíž politici obešli své občany parlamentní ratifikací Lisabonské smlouvy, když zjistili, že téměř identickou Ústavu pro Evropu v referendech neprosadí. Spolek k pohledání.