Ne. Jsou chytřejší a více schopné. A často také více pracovité, praktičtější, mají vyšší sociální cítění a podle mých zkušeností i emocím podléhají méně než muži. Výjimky pouze potvrzují pravidlo. Nepatřím mezi ortodoxní feministky. Naopak. Od muže očekávám muže, od ženy ženu. To znamená i se všemi odlišnostmi, které obě pohlaví mají. Jenže si v posledních letech všímám jednoho zvláštního jevu – ženy se stávají muži a muži ženami. Minimálně v rodinách. A nehovořím o operaci pohlaví.

Zkrátka ženy řídí rodiny, kde mají většinou hlavní slovo, a tak nějak se spoléhá, že všechno zařídí a rozhodnou, zatímco muži se jich ptají, jakou si vzít i kravatu do práce. A opět jen výjimky potvrzují pravidlo. Když jsem se stala starostkou města, místní tisk psal ne o mých vizích, profesní dráze, ale o tom, že jsem žena, a jaká to je pro mé město mimořádná událost. Ta mimořádná událost ovšem nesmí spočívat v tom, že mám větší prsa a nosím vysoké lodičky. Ta má spočívat v tom, že jsem odborně profilovaná, v zastupitelstvu od roku 1998 a poslední tři volby mi lidé dali nejvíce hlasů. To by měly být argumenty, pro které bylo možné označit mou volbu snad za správnou. Že jsem žena? No jistě, toho si ale přece všimne každý.

Z pozice starostky tzv. řídím i muže. Úkol vyšší náročnosti jsem nemohla získat do vínku. Hašteřiví, hádaví, někdy až hysteričtí, vedoucí půlhodinové monology, které otravují všechny, pomlouvající se napříč spektrem. Kdo nezažije, neuvěří. A ženy jsou ty, které je uklidňují, nabádají k nadhledu, a trpělivě poslouchají to, pánové prominou, žvanění o ničem. V těch situacích v duchu volám po matriarchátu, a klidně budu, obrazně řečeno, zase urdržovat oheň v jeskyni.