A dokud nedojde k odluce samosprávy od státu, nemá to řešení.

Starostové malých obcí nám vykonávají státní správu. Jak rádi, zeptejte se jich. Nenávidí ji. Ale musí. A protože na to nemají ani vzdělání, ani zkušenost, chybují, a vypadají pak před svými občany – blbě. Státní úředníci na větších radnicích zase musí poslouchat zvolené zaměstnavatele – vedení měst. To často zasahuje neodborně do věcí, do kterých by zasahovat nemělo. Protože si myslí, že může, nebo si to dokonce nemyslí, ale přesto to dělá, protože prostě má – moc. Především moc úředníka vyhodit. Stačí k tomu organizační změny.

Občané? Tak ti v tom mají totální „guláš“. Jdou prostě na radnici, a zda úředník vykonává státní správu nebo samosprávu, je jim zcela ukradené. Ale tím, že je to všechno v jednom, vzniká řada nedorozumění, které ve svém důsledku vyvolává vášně tu proti voleným zástupcům, tu proti úředníkům.

Typicky přestupky – starosta nemá právo zasahovat do této agendy, ale pokud přestupkové oddělení městského úřadu dá někomu pokutu, je nenáviděný i starosta. Nebo stavební úřad – nechce vydat svému městu jako stavebníku povolení, protože město prostě nemá věci v pořádku. Může si dovolit říct radním „vážení, já vám stavební povolení na to parkoviště prostě nedám“? Tlak, kterému je vystaven, způsobí, že nakonec to povolení město dostane. Protože ten úředník je zaměstnancem stavebníka, kterým je město, a zkuste poslat šéfa do háje. A vůbec největší liga je, když se z neznalosti volených zástupců ocitne pod jedním odborem úřadu samospráva a státní správa protichůdných zájmů – například investiční oddělení se stavebním úřadem. To je na schizofrenii.