Doporučují nám se vší vážností kvůli ekonomice poslat matky do práce, a děti do jeslí. Aby stát ušetřil. A nejen to. Doslova uvádí, že "Studie ukazují, že pro dítě je v období 6 až 12 měsíců opravdu zásadní osobní péče, nemusí jít ale nutně o péči mateřskou. Pro rozvoj dítěte je pak zásadní i kontakt s dětmi podobného věku." Jsem emancipovaná žena. Mám dvě děti. Jednoho vnoučka. A vím, že to, co píší údajní odborníci (asi na ekonomiku, nikoli pediatři), je prostě zvěrstvo o hodné Stalinových soudruhů. Představa, že bych své šestiměsíční dcery a vnoučka svěřovala kde komu, protože nějací idioti přišli na to, že matka není vlastně od šesti měsíců důležitá (!!!!!), že tam může být kde kdo, mi přijde tak absurdní, že podobná zpráva by snad měla být prohlášena za obecné ohrožení.

To, co by stát ušetřil na rodičovských příspěvcích, by měl dát podle OECD právě do kolektivních odkladišť dětí. Nic proti školkám – jen houšť. Ale jesle? Jako dítě jsem je zažila, V paměti mám útržky jen sporé, o to děsivější. Představa, že mne každé ráno maminka opouští navždy, je v mozku pořád. Protože tak malému dítěti to nevysvětlíte. Nemoci ustavičně. Potýkám se s nimi dodnes. Můj bratr a sestra, s nimiž už maminka mohla být doma, byli zdraví jako řípa, a lépe si k ní nacházeli vztah.