Může-li totiž vzniknout a být zaregistrována strana mající trvale (!!!!) devět členů, a je zaregistrována jako DEMOKRATICKÁ (!!!) se zcela nedemokratickými stanovami, nemůžeme se divit, že se něco tak obskurního ocitne ve sněmovně. Projekt jednoho muže je však náhle těsný i pro několik mužů, a to přesto, že díky neuvěřitelně nastavenému systému financování těchto děvět členů inkasuje desítky milionů ze státní kasy za hlasy voličů, a peníze, jak víme, jsou pro politiku nejlepším tmelem. Otázka je, kde končily - ty naše peníze.

Případ Úsvitu tak opět nastoluje otázku, zda nedávat stranám raději pár korun za hlasy z komunálních voleb, a zcela vynechat volby parlamentní. Proč? Aby se jim "vyplatilo" makat dole, a ne se cpát jen nahoru.

V komunále je totiž základ, ale je zde řada stran, která tuto etapu nebere vážně. Do vysoké politiky tak vysílají lidi s nulovými zkušenostmi zdola, tedy z obcí a měst. Všichni chtějí být hned nahoře, a přitom tato země stojí na těch, co to odpracují dole - v samosprávě. A tam houby záleží na značce. Tam chtějí lidé něco úplně jiného - osobní kvality, zkušenost, profesní znalost. Hlasy zde mají nejvyšší hodnotu, fakticky pro strany však hodnotu nula. Ano, takto si vážíme hlasů pro komunální politiky.

I když tam je ta nejtěžší práce, ale současně žádné peníze za hlasy. Takže se strany "derou" do sněmovny, do Senátu... a zkouší, co volič všechno spolkne, a co všechno ještě spolkne tento systém. Tomio to s devítihlvou partou dovedl k dokonalosti a k vlastnímu politickému byznysu. Jak je možné, že stát nezasáhne několik let proti devítičlenné partaji jako symbolu nulové demokracie? Jak je možné, že nikdo nešetří milionové faktury lídra Okamury? Kdo je ve vysoké politice přece není beztrestný... Nebo stále ano?