Co pro Vás osobně znamená 25. výročí událostí 17. listopadu?
Ptáte se vlastně na výročí a ne na samotný 17. listopad. Je to příležitost si v hlavě srovnat, kam jsme došli za čtvrt století. Podle mě jsme tehdy vyšli správným směrem, to znamená k demokracii, tržnímu hospodářství, členství v Evropské unii a NATO. To všechno se podařilo, byť ne dokonale. Každé lidské dílo je ale nedokonalé. Teď jde o to, abychom za dvacet let nemuseli říkat, jaké to bylo pro naši zemi krásné čtvrtstoletí, škoda, že to netrvalo déle.
Samotný 17. listopad bývá někdy popisován jako spontánní výstřik vůle nespokojených občanů, kteří již nechtěli žít v zahnívajícím režimu. Alternativní teorií je, že ekonomicky vyčerpaný režim se sám zhroutil poté, co ho opustila Moskva. A existují i konspirační teorie popisující účast tajných služeb. K jakému vysvětlení se přikláníte Vy?
Většinou bývá pravdivé vysvětlení to nejjednodušší. Krajní konspirační teorie můžeme rovnou odmítnout. Víme z běžné praxe, že i odborníci mají problém zorganizovat i sportovní akci, která už proběhla mnohokrát a stejně nikdy nic neproběhne přesně podle plánu. Je to proto, že lidé nejsou roboti, ale bytosti se svobodnou vůlí. Existuje něco, čemu se říká podmínky nutné, ale ne dostačující. Bez velké nespokojenosti lidí by pád režimu neproběhl buď vůbec, nebo by se omezil na výměnu několika nejvíce zkompromitovaných jedinců ve vedení KSČ a země. Režim byl ekonomicky zaostalý, ale ještě mohl nějakou dobu přežívat, protože lidská schopnost vydržet zlé podmínky je velká. Je pravda, že příznivá mezinárodní situace, tedy kolaps sovětského komunismu v zemi jeho vzniku byl nutnou podmínkou. Kdyby byla situace příznivá o dvacet let dříve, mohli jsme si dalších dvacet let totalitního režimu ušetřit. Můžeme předpokládat, že různé rozvědky měly své cíle, jak navodit pro ně výhodnou situaci, a byly připraveny lépe než ostatní. Také třeba pokud jde o skartaci dokumentů či jejich ukrytí, udělaly, co bylo v jejich silách. Také obsazení ekonomických pozic se mnoha lidem povedlo. Co bylo plánované a co improvizace, to je v dějinách spíše takový mix. Nesmíme být ani revoluční romantici, ani oddaní stoupenci konspiračních fantazií.
Vykročila naše země v první dekádě po převratu správným směrem? Co soudíte o klausovské transformaci a privatizaci? Co se mělo z hlediska ekonomických modelů dle Vás udělat jinak a lépe?
Myslím, že přirovnání, že jsme z rybí polévky dělali zpětně ryby, má hodně do sebe. Na to ostatní už jsem odpověděl hned v první otázce. Ano, směr byl správný. Pokud jde o transformaci a privatizaci, vidíme, že země střední Evropy volily různé modely přechodu na nový systém, ale výsledky byly dost podobné. Hlubší úvahu bych nechal ekonomům. Zpětně je jasné, že některé věci se mohly udělat jinak, někde právo kulhalo za překotným vývojem, kterého využilo celé spektrum lidí, od čestných a schopných přes protřelé pragmatiky až po zloděje. Je pravda, že na některé systémové chyby se poukazovalo už v devadesátých letech a kritikům málokdo dopřál sluchu. To jsou ale vady, i když vážné, na směřování, které bylo správné.
- Milan Uhde, Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.
Psali jsme:
Měla být dle Vás hned po revoluci zakázána komunistická strana? A pokud jde o lustrační zákon a vypořádání s lidmi, kteří se podíleli na minulém režimu, bylo očištění politiky, společnosti, bezpečnostních složek apod. dostatečné?
Musíme to vidět realisticky. Bylo samozřejmě možné stranu, která byla původcem totalitního režimu a udržovala ho do posledního dechu v chodu, zakázat. Pak by se lidé komunistického přesvědčení mohli organizovat znovu a mít stejnou startovací čáru jako ostatní. Problém je v tom, že stejně nemůžete zakázat lidi, zbavit je jejich přesvědčení a jejich zájmů. Vidíme, že komunistická Státní bezpečnost byla zrušena, ale její důstojníci a spolupracovníci tu zůstali. Přetrvaly i jejich osobní vazby. Protože nemohou vstoupit do politiky, aspoň ne všichni a tak, jak by chtěli, vrhli se pilně do ekonomické aktivity. Mohou tu využít své známosti včetně těch zahraničních. Tady nemůžeme dělat nic jiného, než sledovat, zda jejich podnikání je v souladu s našimi zákony. Problém každého nového mocenského uspořádání je v tom, že nezačíná úplně od nuly. Přejímá část starého mocenského aparátu, lidi, kteří jsou nutní z technických důvodů, aby funkce státu pokračovaly. Mnozí samozřejmě zůstanou na svých místech, byť tam nemají co dělat.
Pokud jde o očistu společnosti, je něco, co nejde nařídit. Můžete vyměnit nějaké tajemníky, nemůžete vyměnit občany, kteří vám do nějakého konceptu nezapadají. Demokracii nelze dělat bez demokratů a demokraty nelze vychovat podle nějakého plánu proti vůli dotyčných. Musíme věřit ve zdravý rozum lidí, že nebudou chtít, aby jim někdo šlapal na krk a držel je ve velkém kriminále a dokonce jim ještě bránil z něj odejít. Lustrační zákon byla legitimní pojistka, která měla zabránit nejhoršímu. Bez odhodlání společnosti je ale každý zákon bezzubý. Proto jsem vždy za důležité považoval zveřejňování pravdy o minulosti. Na tom pochopitelně ale někteří lidé nemají zájem.
Jak hodnotíte jednotlivá volební období a jednotlivé vlády, které přišly po vládách bezprostředně transformačních, tedy po vládách Václava Klause?
To je téma na knihu. Podle dosavadních zkušeností můžeme říci, že by bylo dobře, abychom měli vlády se silným mandátem, které budou moci uskutečnit svůj program, a bylo jasné, kdo za to může, že se něco neplní, popřípadě, komu se něco povedlo. Negativní je určitě balancování vlád a přežívání s převahou několika málo hlasů. Takhle se účinně vládnout nedá a je to systém náchylný ke kupování hlasů. Následky si stále neseme.
Všeobecně bývá za největší osobnost české politiky posledních 25 let označován Václav Havel. Co o něm soudíte a co soudíte o místu, které nyní v české společnosti má? Kdo byl největší osobností pro Vás?
Václav Havel byl osobnost v pravém slova smyslu, tedy byl to člověk, o kterém bychom věděli, i kdyby nedostal žádný úřad. Dokázal přesně popsat podobu posledních fází našeho totalitního režimu. Dnes bychom potřebovali jeho schopnost pojmenovat snahu o revizi historie a podivnou nostalgii po totalitě, kdy podle představ některých lidí bylo lépe. (Jak komu.) Také pokud jde o samozřejmost hájení lidských práv, tak byl nekompromisní. Že si uvědomujeme škodlivost falešného usmiřování a pokryteckého mlčení a upřednostnění ekonomiky nad morálkou je i jeho zásluha, protože nastavil laťku. Nechci říkat, že Havel je věčně živý, aby to nezavánělo kultem osobnosti. Není také nic takového jako "havlismus". Václav Havel mluvil o tématech, která byla důležitá před ním a budou po něm. Jde o to, že v tom byl skutečně velmi dobrý. Nejlepší nekrolog se dá shrnout do šesti slov: „On umřel? To je fakt škoda." Je řada lidí, na které by se nemělo zapomenout, na Václava Bendu, Ivana Medka, Josefa Luxe, to je jen malý výčet. Nebylo by spravedlivé zapomenout také na Slováky, Jána Langoše a třeba i další.
Co dobrého se v posledních 25 letech vykonalo v rámci politiky spadající do Vašeho resortu a co se případně pokazilo? Kterého svého resortního předchůdce považujete za nejlepšího a kterého za nejhoršího?
Pokud jde o kulturu, vždycky se bude znova a znova mluvit o penězích. To je přirozené, ani kultura nežije ze vzduchu. Z věcí, které se podařily, mohu aspoň jako část za celek říci, že se podařilo dobře využít svěřené peníze, také peníze z evropských dotací. Tam vznikly dobré věci. Podařilo se vyřešit některé otázky, které se týkají Národní galerie. Je třeba se dále ještě více zaměřit na oblast živého umění a památkového fondu. Národní divadlo prochází velkou rekonstrukcí, připravuje se rekonstrukce Státní opery, to jsou veliké projekty. Ze státního rozpočtu přímo na obnovu takzvaného národního kulturního pokladu, kam právě tyto národní památky spadají, je investována každoročně ještě jedna miliarda. Kromě těch zmíněných divadelních domů sem patří i plánovaná rekonstrukce historické budovy Národního muzea na Václavském náměstí. Že se důstojně nedořešila otázka Kaplického knihovny je skutečně škoda. Z předchůdců si vážím pochopitelně Pavla Tigrida, což je právě typ člověka, který by byl znám, i kdyby žádnou funkci neměl. Dobře se mi spolupracovalo a stále spolupracuje s bývalými ministry Václavem Jehličkou a Jaromírem Talířem.
V čem má naše země po pětadvaceti letech demokracie „dobře našlápnuto", ale co ji brzdí v případném dalším pozitivním vývoji? Co musíme v příštích 25 letech vykonat pro to, abychom byli úspěšnější?
Jsme zakotveni v Evropě a v NATO. Dospěla celá další generace, která už pamatuje jen svobodu a má už evropský a světový rozhled. Brzdí nás malost vlastního uvažování. Uškodit nám může, když podceníme rizika, která k nám přicházejí ze zahraničí. Mám na mysli agresivní expanzi režimů, které si nelámou hlavu s lidskými právy a snaží se vést skrytou propagandistickou válku. A do budoucna budeme potřebovat ještě více vzdělání, více kultury, více odvahy a sebevědomí. A taky je třeba si každý den uvědomovat, že lidi a systémy posuzujeme podle toho, jestli bychom jim chtěli padnout do rukou.
Který politik - a prosím vynechejme nyní zcela Václava Havla, kterého jsme již rozebrali - v době od listopadu 1989 naší zemi nejvíce prospěl a který jí nejvíce uškodil?
Žádný. Demokracie nestojí na jednom člověku a s jedním nepadá. To by nebyla žádná demokracie. Ale jistě si dosadíte jména některých politiků, když řeknu, že zemi škodili vždy vůdcové extremistických stran, kteří slibovali, co nikdo nemůže splnit, a špinili lidi, kteří se snažili o umění možného. A trochu z jiné strany - o demokracii se zaslouží rovněž i ten, kdo dovede svou funkci demokraticky a důstojně i opustit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
