Totální chaos a pak neuvěřitelná věc s ministrem Hermanem a premiérem Sobotkou. Byli jsme včera v Osvětimi

28.01.2015 12:40

REPORTÁŽ Osvětim, největší koncentrační tábor v Evropě. Vzpomínkové akce u příležitosti sedmdesátiletého výročí jeho osvobození, které přihlíželo nespočet evropských lídrů, se zúčastnily i ParlamentníListy.cz. Zažily tam totální organizační chaos, jenž neměl daleko od diletantismu, ale i lidskou vzájemnost. O ni se postaral ministr kultury Daniel Herman. Jak? Přečtěte si to!

Totální chaos a pak neuvěřitelná věc s ministrem Hermanem a premiérem Sobotkou. Byli jsme včera v Osvětimi
Foto: Hans Štembera
Popisek: Byla zde i delegace z ČR. Premiér Bohuslav Sobotka, ministr kultury Daniel Herman, ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová a ministr obrany Martin Stropnický

Fotogalerie: - 70. výročí osvobození Osvětimi

V Osvětimi uctili památku obětem holokaustu při př...
Výmluvný nápis na domě v Osvětimi
Koncetrační tábor Auschwitz-Birkenau
Ředitel muzea v Osvětimi Piotr M.A. Cywiński v obl...
Televizní stan pro přímé vstupy před koncetračním ...
Televizní přímý vstup. Sešli se zde štáby mnoha ze...

Krvavé a hororové memento koncentračních táborů v Osvětimi se počítá od jednoho až k více než třem milionům lidských obětí. Druhé číslo ostatně uvedl bývalý velitel osvětimských táborů Rudolf Höss při Norimberských procesech. Nacisti byli nelítostní a holokaust je toho nejhrůznějším příkladem. To jsou známá fakta. Reportéři ParlamentníchListů.cz sem přijeli na sedmdesátiletou tryznu za tyto oběti. Při ní se odehrála spousta magických událostí.

Seznámení s terénem

Rychlík Slovakia dorazil do více než čtyřicetitisícového městečka Osvětim brzo ráno. Tamní nádraží není moc přívětivé, takže vzhůru do terénu. Po kolejích, které vedou do města, se člověk nemůže ztratit. Ve tmě vypadají zdi a strážní věže koncentračního tábora Auschwitz I hrozivě. To ostatně i blízká řeka Sola, zahalená ranní mlhou. Za ní se nachází centrum města a místní zámek. Kolemjdoucí se dívali dost nevrle. Není divu, před chvílí vstávali do práce. Po úsvitu se u hrozivých stěn zakončených ostnatým drátem objevili policisté, vždy jeden na zhruba pět set metrů. Osvětim si připomínala sedmdesát let od chvíle, kdy zdejší největší vyhlazovací tábor druhé světové války osvobodila Rudá armáda.

Sehnat ubytování v Osvětimi bylo skoro nemožné. Jeden z německých novinářů, jenž se rozhodl přijet na poslední chvíli, v okrajové čtvrti Osvětimi přeci jen nocleh našel. "Rusové si pokoje sice zarezervovali, ale nepřijeli," sdělil mu prý majitel domu s několika pokoji k pronajmutí. "Nejspíš se zdejší ruská ambasáda připravovala na mnohem větší návštěvu, ale velká zvířata to odpískala. Poslala za sebe Sergeje Ivanova, šéfa administrativy prezidenta Putina," okomentoval vlastní příhodu. Stáli jsme pospolu u akreditačního stanu, kde jim to šlo jako psovi pastva.

Předehra k filmu

Poláci něco, co se jim zdá jako hloupý vtip, něco, čemu moc nerozumějí, nazývají "česki film". Je to jejich nadsázka, vtip a proč ne. Nicméně z českopolské spolupráce vznikl biják Polski film. "Základem téhle zdánlivě chaotické hry, hravě oscilující mezi dokumentem a fikcí, je, že hrajete, že nehrajete. A to je hustý nářez, protože být obsazen do vlastního, autentického života je trochu na budku a trochu úchylné, ale také hodně cool, pakliže tenhle život má koule a není to zmarňovaná nuda o ničem," píše se o tomhle svěžím dílku.

Reportéři ParlamentníchListů.cz si na akci připadali právě jako v českém filmu, jak o něm vtipkují Poláci, ale i jako v Polském filmu, jak ho natočili Češi s Poláky dohromady. Při vší úctě k organizátorům ze Státního muzea Auschwitz - Birkenau a dalších organizací je třeba říci, že tohle prostě nezvládli. Pomalé vyřizování akreditací bylo jen miniaturní předzvěstí příštího dění. Události, které následovaly, by se daly vyjádřit slovy jako chaos, anarchie a organizační zabedněnost.

Novinářský stan

V půl deváté opustila část novinářů, v níž byli i reportéři ParlamentníchListů.cz, okolí menšího tábora Auschwitz I. Následovala cesta autobusem, prohlídka a pochod do novinářského stanu. Zhruba pět set metrů od něj stál mnohem větší stan, kde se celá ceremonie s pozvanými hosty z řad přeživších koncentrační tábor Osvětim, ale i evropských lídrů, měla odehrát. Novináři byli akreditacemi rozděleni do čtyř skupin. Jak se ukázalo, ti, s označením C, byli zpočátku odkázáni jen na novinářský stan a dění v něm. Tedy na čtyři větší obrazovky, stůl a elektrickou zásuvku. "To jsem mohl zůstat doma a čumět na přímý přenos," zněl jeden z komentářů.

Během dne se tam shromáždilo na šest set žurnalistů, obsluhu přenosových vozů do toho nepočítaje. Část novinářů si neměla kam sednout. Ten pravý Kocourkov ale začal až později. Organizátor s megafonem v ruce neustále vysvětloval, jak se věci mají. Brífingy s avizovanými představiteli Státního muzea Auschwitz - Birkenau se odehrávaly na zasněženém poli. Třeba ředitel zmíněného muzea Piotr Cywiński vyšel do shluku asi čtyřiceti novinářů a na přeskáčku polsky i anglicky vysvětloval, jak se všechno daří a jaké obrovské emoce se zde uvolňují.

Podivné děje

Mezi stany byly pod stříškou jako na střelnici postaveny kamery a štáby nejdůležitějších tiskových agentur a televizí, třeba CNN, které měly místo předplaceny. Tam si VIP novináři zvali před kameru různé hosty. Ostatní představitelé médií ale neměli přístup skoro nikam. Na deset minut se dostali do koutku hlavního slavnostního stanu, který halil vstupní bránu do koncentračního tábora Auschwitz II. Její osvětlení paradoxně evokovalo vlajku Německa. Když chtěl pak venku dopisovatel The Daily Telegraph z Varšavy Matthew Day vyzpovídat jednoho z přeživších, odehrálo se podivné divadlo. Pětapadesátiletý pán vyšel před hlavní stan, ale byl do něj ochrankou skoro natlačen zpět s tím, že to nelze.

Odpoledne byla skupinka žurnalistů, mezitím se přestaly kvůli protestům rozlišovat jednotlivé akreditační stupně, odvedena k památníku na druhém konci tábora Auschwitz II, kde se nesmyslně dlouho čekalo, až přijdou politické delegace. I při pochopení striktních bezpečnostních opatření, bylo chování organizátorů nepochopitelné. Nakonec se k pomníku, kde se nachází i zakončení "kolejí na smrt" dostavil výkvět Evropy. Kromě české delegace třeba prezidenti Bronislaw Komorowski, Joachim Gauck, Francois Hollande a mnoho dalších. Každý u pamětní desky napsané jazykem svého národa položil na památku obětí nacistické zvůle zapálenou svíčku. Německý s polským prezidentem skončili v objetí.

Hermanovy vzpomínky

Později se ParlamentníListy.cz přeci jen dostaly k vládní delegaci. Ministr kultury Daniel Herman sdělil: "Zapůsobilo to na mě velmi emotivně. Má rodina zde ztratila celou řadu blízkých příbuzných. Hodně jsem na to myslel, když jsme šli k památníku zapálit svíčku s panem premiérem. Jedna ze sestřenic maminky, když ve třinácti letech vystoupila na té rampě z vlaku, šla rovnou do plynové komory. Shodou okolností se stal její kufřík po bezmála padesáti letech artefaktem v muzeu holokaustu v japonském Tokiu. Ředitelka tohoto muzea Fumiko Išioka vypátrala mého strýce, kterému je osmdesát sedm let a žije v Torontu. Vznikla z toho knížka Hanin kufřík, hraný dokument, ale i divadelní hra. Když vyjmeme z té anonymní masy čísel konkrétní lidský osud, dostane vše konkrétní a děsivé kontury."

Ostatně Hermanův dědeček zemřel v Mauthausenu, babička přežila Terezín, strýc přežil Osvětim. "Je třeba nezapomínat a vybudovat jakousi imunitu ve společnosti proti jakýmkoliv svodům do budoucna, abychom nemuseli stavět pomníky dalším lidem, dalším generacím," sdělil a k dublování akce v Praze dodal: "Myslím si, že ty události proti sobě nejdou. Osvětim je naprosto unikátní masovostí vyvražďování, které prováděl stát. Terezín je také unikátní místo, protože se tam soustředily desítky tisíc Židů z celé Evropy. Když to někdo bude chtít stavět proti sobě, tak je to nešťastné a památka obětí si to nezaslouží."

Stop vládního speciálu

Ministr se pak zeptal, jak se sem reportéři ParlamentníchListů.cz dopravili. Když slyšel, že vlakem, nabídl odvoz vládním speciálem, kde prý ještě pár volných míst je. S větou: "Jsme přece lidi," se jal vše zařizovat. Oslovil premiérovu administrativu. Nikdo nebyl proti s tím, že poslední slovo má Bohuslav Sobotka. "To není problém," přikývl předseda české vlády. Jeden novinář, co přijel s vládní delegací, začal vtipkovat: "Hmmm, stopnout vládní letadlo, to se ještě nestalo." Ostatně delegace se mimo jmenovaných zúčastnili ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová a ministr obrany Martin Stropnický.

Osvětim, kde se nachází koncentrační tábory Auschwitz I, v roce 1942 zbudovaný rozsáhlý vyhlazovací tábor Auschwitz II - Birkenau (Březinka) a nakonec ještě menší tábor Auschwitz III - Monowitz, byla tou dobou už dávno zahalena tmou. Když se vládní speciál odlepil od dráhy na letišti v Katowicích, byli všichni pasažéři posádkou přivítáni na palubě. Podobnou formulí by ParlamentníListy.cz chtěly zakončit reportáž: "Vážený pane premiére, paní ministryně, páni ministři, děkujeme za svezení!"

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský
reklama

Produkt zdarma za recenzi?

Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Plaga: Platy učitelů by mohly růst procentně, ne o pevnou částku

7:19 Plaga: Platy učitelů by mohly růst procentně, ne o pevnou částku

Základ platu učitelů by v příštím roce mohl růst o určité procento místo původně navrhovaného přidán…