„Samozřejmě, že podle mě je dnešní stav společnosti velkým zklamáním nadějí z roku 1989. Všichni, co tehdy stáli na náměstích, chtěli svobodu. Nepředstavovali si ale, že zde po třiadvaceti letech vůbec nebude samozřejmá dostupná zdravotní péče či vzdělání. Když někteří zaplatí za bydlení, musejí pak počítat s každou korunou a nemohou si dovolit třeba léky. I fakt, že lidé nemají dostatečné zaopatření ve stáří, je otřesný. To nikdo nečekal,“ podotýká Dienstbier. Kromě svobody ještě očekával, že budou v zemi platit i sociálně důstojné podmínky pro všechny, což se nestalo.

Přirozený antikomunismus

S některými ze studentských vůdců se prý setkává poměrně pravidelně. Většina z nich se ale politicky obrátila spíše napravo. A co on na to? „Podle mě jde o určité zmatení pojmů. Po roce 1989 byl dost přirozený určitý antikomunismus. Šlo totiž o odmítání papalášů bývalého režimu. To s levicí a pravicí nemá nic společného. Vždyť mezi největší antikomunisty už historicky patřili sociální demokraté. Zejména ti, co zažili násilné sloučení s komunisty v roce 1948. Právě oni patřili k nejvášnivějším antikomunistům,“ podotýká s tím, že v žádném případě nešlo o svobodné rozhodnutí, protože komunisté při tom museli zlikvidovat několik sociálnědemokratických lídrů a nepoddajné členy šikanovali.