Ani po více než dvaceti letech nedá ekonom Tomáš Ježek dopustit na kupónovou privatizaci, na jejímž zrodu a realizaci se podílel nejprve jako ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci a v letech 1992 až 96 jako předseda Fondu národního majetku ČR. Čtyři roky pracoval v Komisi pro cenné papíry. V roce 1989 spoluzakládal ODA, za jejíhož nástupce považuje TOP 09. Od roku 1996 vyučuje na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze.
Vaše jméno je úzce spojováno s transformačním procesem devadesátých let a především s kupónovou privatizací. Zastánci ji považují za geniální, kritici za šílený experiment. Čím je s odstupem let pro vás?
Nápad to byl geniální. Samotná kupónová privatizace, tedy proces výměny kupónů za akcie dopadl velmi přesně a bezchybně. Já měl v tom procesu na starosti nabídkovou stránku, to znamená transformaci státních podniků na akciové společnosti a jejich přípravu na kupónovou privatizaci. Veřejnost nedokáže dobře rozlišovat, že kupónová privatizace bylo něco, co nastartovalo kapitálový trh.
Psali jsme:
Ale co nedopadlo dobře, to bylo to období po kupónové privatizaci. Nejvíc mě mrzí zkažený zákon o investičních společnostech a fondech. Zakladatelům fondů bylo dáno právo nakládat s majetkem spravovaným jako se svým vlastním. Bylo tak porušeno kánonické pravidlo, že majetek spravovaný musí být oddělen od svého správce. Slušné fondy to věděly, že se to alespoň v interním účetnictví musí od sebe oddělit, a dělaly to. Ty ostatní toho zneužívaly - z toho jsou dnes ti boháči.
Naše politická scéna je od předvolebního boje v roce 2010 plná hádek o velikost státního dluhu. Tehdy se jím dokonce mávalo jako strašákem, který nás dovede na řeckou cestu. Za jak velký problém ho považujete vy?
Problém české ekonomiky není v dluhu. Bylo by to fajn, kdyby byl menší, ale problém dluhu nehraje takovou roli. Výkon české ekonomiky je brzděn úplně něčím jiným. A to je netransparentnost a nepřívětivé prostředí pro podnikatele. Naše ekonomika je kriticky závislá na tom, jak se daří německé ekonomice, je na ní exportně závislá. Pokud bude německá ekonomika šlapat dobře, bude šlapat dobře i naše ekonomika.
U nás není problém v soukromém sektoru, ale v tom, co má za povinnost obstarávat stát. A tam narážíme na problémy s veřejnými zakázkami. Zakopaný pes je v listinné podobě akcií, ty jsou už všude ve světě zakázané, protože vlastníkům zajišťují anonymitu. Vytvářejí tak ideální prostředí pro korupci v oblasti veřejných zakázek, kdy například ministr dopravy může mít akciovou společnost, mít v ní majoritu, akcie v listinné podobě a dává si sám sobě zakázky. A není možné mu to dokázat, ani to zjistit, jestli to tak je. A nebyl samozřejmě sám. Řešení tohoto problému je jednoduchoučké, až primitivní. Stačilo by akcie v listinné podobě zakázat, ale nikdo se k tomu nemůže rozhoupat. Protože v tom kde kdo jede, kde kdo je má. Připomínám, že kupónová privatizace byla stavěna výlučně na zaknihovaných akciích.
Psali jsme:
Vláda Petra Nečase je v polovině volebního období a za tu dobu si vysloužila pověst nejméně populární vlády historie, jíž věří jen každý šestý volič. Jak ji hodnotíte vy?
Já bych pro ni měl spíše slova chvály, že si vzala do hlavy reformy a že se o ně snaží. Je třeba je dokončit, ale je to těžké, protože vláda pořád naráží na nějaké problémy, které ji z toho směru odvádějí. Ale podpořil bych ji a jsem rád, že nepadla. Nevím, kdo by byl lepší, při těch variantách, co se nabízely. A že není populární, je dáno úspornými opatřeními. Úspory bolí, jde ale o to, aby byly na správném místě.
Měl jsem jednu škrtací příhodu, při níž jsem byl s odpuštěním podělaný strachy, jak to dopadne. Jestli se tím škrtem nestane něco špatného, ale nestalo se vůbec nic. To bylo na podzim 1995, kdy přišla prosba od prezidenta Havla a od generálního štábu, protože v rozpočtu nebyly peníze na vojenskou misi do Jugoslávie. To už bylo po prvním čtení, už byl schválený vyrovnaný rozpočet, takže se muselo něco seškrtat. Kde škrtnout, mi poradil Eda Janota. Ale bylo toho víc, tak jsme přebytek museli utratit. Dofinancovala se z toho rekonstrukce Obecního domu v Praze a ještě nám zbyl milion. Tak jsem vzal všechny žádosti o dotace a našel jsem hvězdárnu v Podkrkonoší, kde chtěli právě milion, byli z toho hotoví. Po tom škrtání se vůbec nic nestalo.
Psali jsme:
Vy jste už koncem roku 1989 spoluzakládal ODA, v roce 1994 jste přešel do ODS, kde jste ale zůstal jen krátce. Která z koaličních stran vás nyní nejvíce oslovuje?
Teď je mi z politického spektra nejblíže TOP 09. ODS bych nevolil ani náhodou. Program TOP 09 se mi líbí a jsou to slušní lidé, nezatížení špinavostmi, alespoň o žádných tedy nevím. Jejich politická filozofie, postava knížete, složení lidí, to všechno ostatně zapadá do modelu, že je TOP 09 de facto nástupce ODA. Vždyť i Karel Schwarzenberg v ODA byl.
ODA možná dělala chybu, že soupeřila s ODS o tu pravou pravicovost. ODS tenkrát byla velmi silná a voliči měli pocit, že jsou to dvě pravicové strany, co měly stejný program, takže dávali hlasy silnější ODS. Ukázalo se však, že některé rozdíly jsou závažné, ale ODA bohužel skončila. To, že jsem z ní odešel do ODS, mě mrzí. Bylo to v době, kdy jsem usiloval o vznik dozoru nad kapitálovým trhem a domníval jsem se, že v ODS získám nějakou podporu. Ale hrubě jsem se mýlil, a tak jsem odešel, byl jsem tam jen chvíli.
Nejviditelnějším politikem TOP 09 je ale její místopředseda Miroslav Kalousek, bývalý předseda KDU-ČSL. Jak vnímáte jeho přerod, protože jde o dvě strany, které minimálně v sociální oblasti dělí obrovská propast?
U něj je to spíš situační věc. Nechci se k němu vyjadřovat. Ten přerod je složitý, Každý se nějak vyvíjí a mám spíš pocit, že Kalousek ve funkci vyrostl, je lepší, než býval. Došel k závěru, že nelze žít na dluh. Je to změna k lepšímu, buďme rádi. Vyrostl a vyvíjí se pomalu směrem k lepšímu.
Opoziční sociální demokracie Nečasovu vládu soustavně kritizuje za politiku škrtů. Podle vás tedy neoprávněně?
Výdajová politika je věcí filozofie strany. A politická filozofie je u ní vychýlena směrem k výdajům. ČSSD jde na voliče přes sliby, co jim zajistí, ale na to je třeba mít zdroje. A to je základní vada, proč tuto politiku lidé nemohou podporovat. Jen nadbíhají voličům. Dokonce jsou ekonomové, co říkají, že ti, co chtějí peníze ze státního rozpočtu, by neměli mít ani volební právo. To je jasné, protože oni si odhlasují, že ty peníze dostanou z kapes někoho jiného. Jejich voliči jsou většinou živeni ze státního rozpočtu. To, že ty peníze tahají z někoho jiného, to je morálně nevzrušuje.
I když Česká republika stojí mimo eurozónu, tak to, že se společná evropská měna ocitla v problémech a že se možná řítí ke svému konci, nás nemůže nechat v klidu. Jakou dáváte euru budoucnost?
Euro se neřítí nikam, to jen vy, novináři, z toho děláte guláš. Chyba, které se mnozí dopouštějí, je ta, že se problémy jednoho člena eurozóny vydávají za problémy celku. Problémy způsobují jen Řecko, Španělsko a Portugalsko. Na druhou stranu je dobré, že si odchod Řecka či někoho dalšího nikdo zvlášť nepřeje, spíš jim chtějí pomoci. Ten pocit soudržnosti je strašně silný. Je to dobře, ta solidarita v Evropě. Postupně se dostáváme k pocitu, že jsme na jedné lodi. Takže já nevěřím tomu, že se eurozóna rozpadne. Možná že někdo odejde, asi Řecko, ale tím se nic nestane, pro zbytek eurozóny to nebude tragédie. Česká republika by v budoucnu euro rozhodně přijmout měla. Společná evropská měna je dobrý projekt a dlouhodobě přináší výhody.
Ekonom Pavel Kohout nazval Evropský stabilizační mechanismus tunelem a jeho schválení sněmovnou činem, po němž prý budeme nostalgicky vzpomínat na Viktora Koženého. Jak vy hodnotíte záchranný fond eurozóny a náš závazek 350 miliard korun?
To jsou hloupé řeči, také se na něj kvůli nim zlobím. Řeči o tunelu mi lezou na nervy. Vždyť tunel, to je krádež. Ale my dáváme jen záruku, není to tedy výdaj. Nemusí na něj nikdy dojít. Pokud je naším zájmem pevná a silná Evropská unie, tak musíme něčím přispět. Je to vzájemná povinnost a musíme se zúčastnit i těchto projektů. Nikde není psáno, že to zachraňujeme my, mají tam přispět všichni. Kohout napsal něco o Koženém, chce být zajímavý, no a vy ho hned citujete.
Čím to, že se s prezidentem Václavem Klausem, jemuž jste v první polovině roku 1990 coby ministru financí dělal poradce, tak diametrálně lišíte v pohledu na Evropskou unii i společnou měnu?
Já se s ním nepoměřuji, já jdu svou cestou. Abych se poměřoval právě s ním, to ne. On prostě tu Evropskou unii nechce. Přitom zájem České republiky je na silné spolupracující Evropě, ne aby se Evropě házely klacky pod nohy. Jediný, kdo má zájem na rozhádané Evropě, je Rusko. To má v Evropě pořád imperiální zájmy.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
autor: Jiří Hroník
