Lidi se tady už fakt naserou. Zničený ocelářský boss Stehlík promlouvá

Hned v úvodu předešleme, že Vladimíra Stehlíka by už jen těžko kdo na ulici poznal. Je to muž, do jehož tváře, oblečení i postojů se nutně vepsalo vše, čím prošel. Přesto sám předesílá, že není zcela zlomený. Vzhledem k tomu, že je jeho vyjadřování občas peprné, často nespisovné a hovorové, ParlamentníListy.cz se omlouvají těm, kterým nebude mluva bývalého „kapitána českého průmyslu“ ladit oku. Případné přeložení do spisovného jazyka by ovšem vzalo povídání hodně na jeho autentičnosti.

O zahraničních majitelích novin, co znásilňují myšlení Čechů
Ale zpět k novinám, které mnozí pamětníci ještě pamatují. Práce skutečně zanikla. Přesto však Valdimír Stehlík věří v jejich znovuzrození.

„Zanikly, ale jsou zachované. Jsem totiž přesvědčen, pokud vyhraju tu žalobu na stát o náhradu škody, že je obnovíme. Už jen proto, aby si nemysleli zahraniční majitelé českého tisku, že nám tady můžou donekonečna znásilňovat myšlení českého národa. Ať jdou, s prominutím, do hajzlu,“ uleví si na adresu médií hned v úvodu povídání s ParlamentnímiListy.cz Stehlík.

A doplňuje to, že všechny okresní deníky v Česku vlastní dva chlapi z Passau. Připomíná, že v tom městě pět let pracoval, a tak je dobře zná.

„Je pravda, že firma Passauer Neue Presse byla tou, která o našem záměru v Bohemia Art a Poldi Kladno psala jako o českém zázraku. Tam si prostě dávali a dávají pozor na to, aby nenapsali něco, co pravda není. Kdežto ti naši blbečkové z hlavních novin napíšou jakýkoli nesmysl, protože to vychází z české povahy. My jsme na sebe, s prominutím, opravdu hrozný svině. To je to neštěstí,“ konstatuje dál Vladimír Stehlík.

Zažíváme ekonomickou okupaci, říká Stehlík
Je si moc dobře vědomý toho, že noviny a veškerá média jsou obrovskou zbraní na ovlivňování myšlení našeho národa. „Ten náš národ ale prožívá ekonomickou okupaci. A krutou, jako nikdy v historii. A to, co tu je stále víc vidět, je ta totální neschopnost našich některých vládních exponentů, kteří to, s čím pracují, prostě neumějí. Zvlášť tu nikdo tady neumí třeba zahraniční obchod. To je ta tragédie,“ uvádí za všechno jeden konkrétní příklad.

Podle Stehlíka v momentě, kdy byly zrušeny v Československu a později v ČR podniky zahraničního obchodu a přišla velká privatizace, bylo nebo mělo být samozřejmostí, že i ty managamenty se o to budou muset umět starat samy. „To byl náš případ. A já mám materiál, který jsem odeslal i prezidentu Klausovi, a v kterém o tom všem, co se tu dělo, podrobně píšu. Dodneška jsem však na to nedostal odpověď. To ale není důležitý. Co ale je důležitý, že tam je napsaná pravda a kompletní analýza toho, jak ho 'očůral' – ten Vladimír Dlouhý a celá ta mafie kolem toho Čéšky atd.,“ říká Vladimír Stehlík.
Kopii tohoto dopisu ParlamentníListy.cz získaly. Celé znění dopisu prezidentovi Václavu Klausovi čtěte ZDE .

Tu palici těm radílkům jednou někdo utrhne…
Jak se ukazuje, Vladimír Dlouhý leží Stehlíkovi na srdci víc, než by si možná přál. „Jestli takovíto lidé, jako je on, nepřestanou radit vládě s tím jejich NERVem a kasírovat za to peníze z kapes daňových poplatníků, tak jim tu palici jednou někdo utrhne. A to nemá nic společného s žádnými aktivitami protivládních organizací, ať už se jmenujou jakkoli. Je prostě jen nadmíru jasné, že ty lidi se tu prostě jednoho dne opravdu na.erou,“ říká dál Vladimír Stehlík.

Kladno, to byla první obrovská kauza. A pak?
Stehlík, který nyní žije ve velmi skromných podmínkách, se však vrací ve svém vyprávění o léta zpět. „To naše Kladno byla první obrovská kauza u nás. A nakonec se zjistilo, co bylo příčinou likvidace té fantastické ocelárny. Přístupové protokoly české vlády k Evropské unii. Ono už bylo dopředu rozhodnuto, které podniky budou utlumeny nebo zrušeny úplně a které pojedou… Jenomže to my jsme tenkrát nevěděli, neznali jsme ten jejich obsah, to jsme odhalili až v posledních letech. No ale když se na to podíváme, co tady teď funguje? Jen výroba automobilů, to klobouk dolů. Ale do dražby jde teď například i Tatra Kopřivnice… To je ostuda našeho národa. Protože kdo to dělá? Zase jen Češi. Ten Američan, který tam sedí jako ředitel nebo majitel, někde nahoře, ani neví, o co jde. Jenže když ho poslouchám, jak blafe anglicky ty svoje nesmysly, tak si říkám, to snad není pravda. A ptám se, přišli sem k nám krást nebo opravdu rozvíjet podniky? Jak to tedy je?“ ptá se i sám sebe Stehlík, bývalý generální ředitel Poldi Kladno a Bohemia Art.

Lubomír Soudek je úžasnej, ale podle něj jsem šílenec: kvůli odmítnuté amnestii
Rozhovor s bývalou významnou a mocnou osobností českého průmyslu se stočí ale i na další lidi tehdejšího období. K Lubomíru Soudkovi. Jak ho vnímal a vnímá Valdimír Stehlík?

„Tehdy Richard Salzmann (bývalý generální ředitel Komerční banky) mi jednou řekl: Vladimíre, chcete tu Tatrovku? My jsme měli Poldi, a tak jsem odpověděl, že tam potřebujeme dodávat tu naši ocel. To, že bych to chtěl vlastnit, je blbost – já nikdy v životě nechtěl opravdu nic vlastnit. Já jsem toužil jen po nějaké malé truhlárně. To bylo všechno. Takže jsme se nedohodli. No ale Lubomír Soudek se to dozvěděl a druhý den tam byl, tu Tatru převzal. Jenže, co udělal? Samý kecy. Měla se spojit Škoda Plzeň s Poldovkou – a nic se nestalo, nikdo nic neudělal. Byla to prostě jen hra. A když Soudka sebrali a postavili před soud, tak mu nakonec řekli: Heleďte, nám nevadilo, že jste zbohatnul. Ale vy jste tomu Siemensi Škodovku měl odevzdat hned a ne tam za to bojovat. To je skutečně zaznamenané i písemně, i když to patří k věcem, o kterých se neví nebo nechce mluvit,“ tvrdí Stehlík.

Jinak ale na Lubomíra Soudka (Škoda Plzeň) nedá dopustit. „On je úžasnej člověk, to mi věřte, i když mi nedávno volal a říkal, že jsem šílenec, protože jsem odmítl amnestii (amnestie prezidenta republiky měla zastavit dlouholeté vyšetřování kauzy kolem firem Vladimíra Stehlíka, on však trvá na tom, že vyšetřování musí pokračovat, pozn. red.). A já mu říkal, jdi do háje – nikdo mě nesoudil, nikdo mě nezpovídal. Jo, dvakrát v kriminále se ptali na blbosti. Hlavně mi dopředu řekli, abych jim řekl to, co všechno stejně už věděli. Taková stará hra a metoda komisaře Vacátka. No vyměnili jsme si se Soudkem pár ostřejších slov, to je pravda,“ přiznává Stehlík.

Ale dál na jeho adresu uvádí pěkné přívlastky. „Je to odvážnej, schopnej, čestnej chlap, a je ho škoda. Proč vlastně skončili tihle kapitáni českého průmyslu? Protože byli moc velcí, moc chytří, moc rychlí a bojovali jako blázni. Za ten českej průmysl. A kdo je porazil? Poldovku porazily Krupovy závody, vykradly ji dokonale a Bohemia Art zlikvidovaly. Z toho zbyly dva podniky z původních osmi. A výsledek je ten, že firma - původně strojírenský závod - v Rožmitále pod Třemšínem vyrábí koupelny. Jediný, co ještě slušně funguje, je zbrojovka v Březnici. I to je ovšem už jen název, vyrábějí se tam teď tlumiče do motorek a podobně. I tam ale hodně lidí o práci přišlo - bylo tam 100 zaměstnanců, dnes jich tam je 42. A o Poldovce snad ani nemluvit. Ze 7000 tisíc jich tam je 420,“ konstatuje smutně Stehlík.

Říkal prý Poldovákům, ať si nenechají fabriku ukrást, ale báli se vzepřít

Prý se i snažil s novým vedením mluvit. Dostalo se mu ale údajně odpovědi ve stylu: „Když ty lidi, co tu ještě jsou, nebudou poslouchat, tak je propustíme a přivezeme sem lidi z Ukrajiny.“

„Tak jsem nechal zkopírovat znovu ten materiál pro prezidenta Klause a řekl jsem: Sáhnete na posledního Poldováka a my vás tady zameteme. Když jsem totiž naposledy odcházel z Poldovky, řekl jsem lidem, nařežte si metr dlouhý tyče. A vymlaťte je, až vám to budou chtít ukrást. Jenže ty lidi se báli. A jak to dopadlo? Všechny je vyházeli na dlažbu, dali jim žebračenku, kterou ještě nakonec museli vrátit. A víte, co mi ten frajer odpověděl? Až bude zakládat muzeum Poldi, tak se prý o mně zmíní. Tak jsem mu řekl, ať si je vědomý toho, že během tohoto roku půjde pryč, protože tu Poldovku mu zase lidi seberou,“ vypráví dál Vladimír Stehlík ParlamentnímListům.cz.

Asi ani ve snu by ho bývalo nenapadlo, že ve stáří přijde absolutně o vše, nebude mít ani vlastní byt, takže bude nucen žít v podnájmu s důchodem 12 tisíc. „Devět tisíc zaplatím za podnájem a co myslíte, že vám zbyde? Nemám ani na cigára,“ posteskl si člověk, který v minulosti míval skříně a zásuvky naplněné nejlepšími doutníky. Dnes je odkázaný na pomoc rodiny, která se však po všech katastrofách a peripetiích rozpadla. „Jeden ze synů za mě platí telefon, druhý mně přiváží nějaké zásoby jídla. Dcera před osmi lety utekla do Austrálie, protože nemohla vydržet, jak jí tady všichni nadávali, že je dcerou tuneláře,“ pokračoval dál Stehlík v neveselém vyprávění.

Bude z nás jen překladiště a místo pro sklady?
Jak Stehlík dál připomíná, historie českého národa je složitá. „Přesto ale říkám, že jsme nádhernej národ. Jen nechápu, že naši lidé nejsou schopni se spojit v určitý jednotný názor. Možná je to hlavně proto, že teď ti mladí lidé žádný světový názor nemají. To se přetrhlo po Sametu. Co tady tedy ale za takovéto situace časem bude? Sklady a překladiště směrem na východ? Dovolí to všichni ti hrdinové přebarvení zleva doprava, napřed všichni červení a rudí, vzápětí modří a dneska už zase fialoví či růžoví? Zapomínají na to, že je jejich povinností se přece starat o ten náš český národ,“ konstatoval dál Stehlík.

Vzpomínky, které bolí i po letech
To, co Vladimír Stehlík prožil ve vazební věznici v Ruzyni, si asi málokdo dokáže představit. Například ho prý na „uvítanou“ ve vazbě spoluvězni opařili ve sprchách vařící vodou (Stehlík dokonce ukázal následky zranění na kůži, pozn. red.).

„Bachaři mě znali, většina z nich byla z Kladna, hlídali mě. Ale zdraví mně to podlomilo. Několik let po propuštění jsem byl vážně nemocný. Musel jsem se vypořádat s postvazebním syndromem, také s amnézií, která mě postihla. Dnes už vím, proč se asi tak vše muselo stát a jakou roli v tom hrály ty přístupové protokoly do EU. Jejich obsah jsem zjistil až poměrně nedávno, tenkrát jsme o nich nic nevěděli. Byli jsme tehdy blázni, kteří šli s obrovským nadšením do podnikání. Najednou se podařilo vzedmutí podnikatelského hnutí, poněvadž my jsme skutečně uplatňovali takový ten baťovský systém. Lidi brali výplaty a když se dařilo a byl zisk, tak se dělil mezi všechny rovným dílem. Byla to bitva. Až po naší 'úsměvné manifestaci' na Václavském náměstí, uplynulo pak už jen pár týdnů, a byli jsme v base. Přesto říkám – ano tu bitvu jsme prohráli, ale neprohráli jsme ještě celou válku,“ řekl dál Vladimír Stehlík.

Reportáž psaná na oprátce Sametové revoluce?
Proto chce letos pokračovat v boji za spravedlnost. Také bude chtít získat zpět svůj dům, o který nespravedlivě přišel. I když má v současné době prý asi 12 právníků, kteří mu s jeho aktivitami pomáhají, zjistil, že nejlepším právníkem je sám sobě hlavně on samotný.

„I když třeba nebýt právníka Milana Hulíka, tak jsem v té vazbě tenkrát asi skončil. Byl jsem tam 106 dnů a přesně sto dnů tam byl Milan Hulík se mnou každou noc. Co vše jsem tam prožil, popisuju ve své knížce Ocelové slzy paní Poldi, kterou doufám, že se mi podaří vydat. Jako její podtitul chci uvést, že v ní jde o reportáž psanou na oprátce sametové revoluce,“ svěřil se ParlamentnímListům.cz Vladimír Stehlík.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama