Návrat do listopadu '89: Akce „mrtvý student Šmíd" přinesla v ČST překvapení i strach

„Čtenářům v knize přineseme celkem 30 rozhovorů s tehdejšími protagonisty zpravodajství. O tom, jak to vypadalo v oněch dnech v redakcích, o tom, že se například i natáčely rozhovory s osobnostmi, o kterých nesmělo vedení ČST vědět. Aby byl však pohled kompletní, samozřejmě bude odhaleno i to, co se s tehdejšími tvářemi televize dělo následovně, co dělají nyní, čím se zabývají,“ prozradil ParlamentnímListům.cz Miroslav Fořt. I on je jedním ze zpovídaných, poněvadž se podílel na tehdejším zpravodajském pořadu Aktuality. Byl navíc i poradcem tehdejšího premiéra Ladislava Adamce.

Nabízí se otázka, proč kniha nevyšla v období těsně kolem oslav 25. výročí od sametové revoluce 17. listopadu. „Budete se divit, ale vůbec nebyl původní záměr vydání knihy s něčím takovým spojovat. Autor Štefan Nižňanský na té knize pracoval tři roky, napadlo to vlastně až mne, že by se vydání knížky mělo urychlit. I proto vyjde tedy nakonec letos,“ vysvětlil Fořt. (Šedesátiletý Nižňanský je slovenský novinář, bývalý ředitel Slovenské televize a bývalý politik. Po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za SDĽ - pozn. red.)

Pondělí, které bylo pro český mediální svět tvrdým oříškem i zkouškou charakterů

Níže uvedený úryvek z knihy popisující události a zpravodajství oněch zlomových dnů, se soustředil na jedno datum – na 20. listopadu 1989 (některé texty jsou v knize ve slovenštině – i proto, že v té době bylo vysílání Československé televize v obou jazycích). Důležité bylo proto, že k událostem na Národní třídě došlo v pátek a pondělím začínal další týden, ve kterém všichni napjatě očekávali, jak bude v událostech a jejich prezentaci i mediální svět u nás pokračovat.

PONDĚLÍ:

Rudé právo se soustředilo na vyvracení fámy o zabití studenta, ale v pondělí 20. listopadu už byla ve stávce jak pražská a bratislavská divadla, tak i vysoké školy.

Lída Rakušanová, novinářka: „Bylo to hodně zásadní, protože, když se ta zpráva rozšířila, teprve ta vyhnala lidi do ulic, protože si řekli: Tak teď už nám mlátěj a zabíjej naše děti. Tak to už snad opravdu nemůžeme dopustit."

Tomáš Bursík, historik: „Myslím, že zpráva o smrti studenta skutečně odpor proti režimu zradikalizovala.“

Atmosféra v redakci Československé televize byla velmi podivuhodná. Moji čeští kolegové měli výhodu informačního náskoku, mnozí už události přebrali stokrát s rodinami, sousedy a známými v době víkendu. Ráno se na redakční poradě diskutovalo hlavně o zásadním vztahu k připravovanému večernímu vysílání. Ale z vlády ani z oddělení agitace a propagandy ÚV KSČ jsme nedostali žádné seriózní a pravdivé informace o tom, co se stalo... Byl jen absolutní zákaz ukázat pražský Václavák i bratislavské Hviezdoslavovo námestie, kde se už v průběhu neděle scházeli občané vyjádřit protest. Vytvořily se tři skupiny: Ti, co mlčeli, ti, co se ztotožňovali s postojem ÚV KSČ, že netřeba podléhat nátlaku a dávat prostor protistátním silám a protisocialistickým opozičním živlům. Třetí skupinu tvořili ti, co byli na straně pravdy a dožadovali se už v ten večer ukázat, co se opravdu v Praze a v Bratislavě děje.

První vrácené komunistické průkazky

„Dlouho jsem jen mlčel a poslouchal. Odhodlání ve mne vzrostlo po upřímných a jasně formulovaných slovech mého přítele a kolegy Jiřího Hrabovského. Jirka měl v redakčním týmu velkou a přirozenou autoritu. A to nejen kvůli jeho téměř dvoumetrové nadmořské výšce... Byl to televizní redaktor, reportér, moderátor par excellence,“ popisuje v knize jeden z aktérů (Štefan Nižňanský, který je zároveň autorem celé knihy, pozn. red.) den ve zpravodajství Československé televize, který se značně lišil od těch předcházejících. Mimo jiné i tím, že se objevili první lidé, co začali vracet legitimace, které znamenaly příslušnost ke Komunistické straně Československa.

„Víte, já jsem všemu, co děláme, do teď věřil. Dělal jsem to nejlíp, jak umím, ale lhát nebudu a tohle všechno je už na mě moc... Do strany jsem vstoupil proto, abych se mohl uplatnit, nejsem dogmatický komunista, vracím legitimaci!“

A vybral z kapsy saka červenou knížku a pravou rukou ji hodil kamsi až doprostřed dlouhého stolu v zasedačce. Zašumělo to a těžko bylo tehdy možné odhadnout, kolik z nás se s tím tenkrát ztotožnilo a kolik bylo těch, kterým se to zdálo jen jako populistické a lacinné gesto utíkajícího z potápějící se lodě. Redakční poradu vedl a službu vedení převzal v ten den Jan Chaloupka. Tento muž přišel do televize jen pár měsíců před tím z mládežnického deníku Mladá fronta, takže se ještě nezžil s celou tou mašinérií kontroly. Naštěstí měl nezatížené a velmi demokratické smýšlení. Věta, kterou mi tehdy řekl při odchodu z porady, ovlivnila moje smýšlení i rozhodnutí, ke které skupině se přidám.

– Hele, Štefane. Dnes je taková doba, že se musíme každý zachovat tak, jak to vnitřně cítíme. Udělej to, jak myslíš, dělej si svou práci, jak to nejlíp umíš.

A mně to stačilo.

Akce Mrtvý student Šmíd se rozeběhla. A výsledek přinesl překvapení i strach

Netypický den v Československé televizi pak pokračoval již v jasných kolejích. Byly třeba určit priority pro vysílání. A ty se točily hlavně kolem zprávy o údajné smrti studenta Martina Šmída. Bylo nutné zprávu vysvětlit, potvrdit, či vyvrátit.

„Záminky a účelové lži, kdykoli v historii, vždy posloužily svému účelu. Přesto zůstanou vždy lhářstvím a nehoráznou manipulací. Stačí si vzpomenout na to, kdy takový způsob jednání posloužil fašistům zapálením Reichstagu pro rozpoutání druhé světové války, nebo když komunisti vykonstruovali v padesátých letech velezradu a špionáž před procesem s popravou Milady Horákové,“ připomíná v knize Televizní střepiny sametu Nižňanský.

Proto prý tehdy celé pondělí 20. 11. 1989 dělali redaktoři Československé televize něco, co se dnes nazývá investigativní žurnalistika. Všechny totiž zajímalo, proč tato fáma o mrtvém studentovi vznikla a kdo ji vyfabuloval? „Podařilo se dokonce zjistit, že existují dva pražští studenti s takovým jménem. Přímo do velínu ČST jsme tedy dostali studenta Martina Šmída. Abychom rozptýlili všechny pochybnosti vyvolané nedělním vysíláním v Aktualitách, nechali jsme se se směnařkou Dádou Žákovou a s redaktorem Oldou Danihelkou nasnímat společně, jen s komentářem pod obraz, jako důkaz toho, že je živý a zdravý. On nám offrecord řekl, že se skutečně vylekal, když se o svojí údajné smrti dozvěděl ze zahraničních médií. Přišel i s otcem a vysvětlili nám, že měli reálné obavy z toho, že někdo může mít zájem chtít fámu dodatečně ‚zlegalizovat‘... Tehdy jsme jen tušili nějakou nekalou zpravodajskou hru. Nezjistili jsme ale pozadí hlavních protagonistů provokace…“ vzpomíná Nižňanský.

Seriál ParlamentníchListů.cz k 25 letům od listopadu 1989

Pohled na události před 25 lety se mění

Závěrem je třeba dodat, že interpretace událostí kolem 17. listopadu 1989 se postupujícími lety od doby, která mezitím uběhla, značně mění. Stále častěji se ozývají hlasy o tom, že sametová revoluce byla dopředu pečlivě naplánovaný akt, skutečně pod taktovkou zpravodajských služeb, které umožnily předání moci, ovšem pokojnou cestou.

Závěrem je nutné dodat, že úloha médií, zvlášť veřejnoprávních, je však právě v dobách, kdy se takzvaně „láme chléb" a mění dějiny, značně složitá. Pokud se podaří v uvedené knize, jež v příštích dnech přijde na knižní trh, přiblížit to, jak vše probíhalo, zcela jistě to může všem, kteří se chtějí správně orientovat v dění minulém, aby pochopili i to současné.