Opalující se dělník u dálnice... Tady je srovnání, jak to s produktivitou práce bylo dříve

Hodinová produktivita práce v České republice v dlouhodobém mnohaletém horizontu sice rostla. Jenomže v letech 2009–2013 začala stagnovat. Přepočteno na čísla - jedna odpracovaná hodina v roce 2013 znamenala vytvořenou hodnotu, která byla v reálném vyjádření o téměř dvě třetiny vyšší než v roce 1995. To by byla dobrá zpráva. Horší však je, že ona každá odpracovaná hodina byla ale skoro srovnatelná s hodnotou z roku 2008.

Takže, i když zřejmě stačí se pořádně rozhlédnout kolem sebe (a mnohdy zapátrat i ve vlastním svědomí), lze pro obrázek použít případ, který nedávno zaznamenala televize Nova. Reportéři se podívali na to, jak (ne)odsýpají práce na dálnici D1. Není třeba připomínat, že na tom, jak rychle se budou moci řidiči po nové dálnici projet, má produktivita dělníků, kteří na silnici pracují, obrovský podíl. Jenomže – v současné době jsou stavební práce ve skluzu již přes 200 dnů. Přitom práce dlouhé měsíce stály úplně, poněvadž stavaři chtěli miliony korun navíc za neodsouhlasené vícepráce. I když nakonec peníze skutečně dostali, pracovní tempo, zdá se, zůstává na nižší úrovni, než by si všichni, co po dálnici potřebují jezdit, představovali.

Ze čtyřiceti bagrů pracovaly jen čtyři...

Když kolem nich projížděl štáb TV Nova, ukázalo se, že ačkoli techniky měli stavaři kolem sebe dost, málokterý bagr pracoval. O jednom z víkendů konkrétně celkově pracovaly na místě ze čtyřiceti strojů čtyři. I dělníků bylo jen pár a podle reportéra se nehodlali předřít. „Buď měli diskuzní kroužek nebo se s cigaretou v ruce opalovali,“ bylo uvedeno v reportáži.

Jak z toho vyplývá, firma a její zaměstnanci si tedy hlavu se skluzem více jak 200 dnů příliš nedělají. Jak si s tím poradí zadavatel práce, tedy Ministerstvo dopravy, ukáže čas. „My vidíme to zpoždění na straně zhotovitele a také podle toho bude ŘSD postupovat. My chceme, aby byl dodržen harmonogram, a pokud nebude, budeme chtít penále,“ uvedl pro reportáž mluvčí ministerstva Tomáš Neřold. Vysvětlil, že penále tak už čítá milion korun za den. Přitom je prý už teď jasné, že místo na konci roku, práce skončí nejdřív příští léto. Přesto se ale stavební firma proti placení penále tvrdě ohrazuje.

Nutno dodat, že nejde o jedinou firmu a místo v Česku, kde produktivita práce mírně řečeno poněkud pokulhává. Proč tomu tak je? Důvodů může být celá řada – mimo jiné třeba i ten, že není tajemstvím, že někteří zaměstnanci v Česku jsou placeni tak bídně, že se pohybují těsně kolem hranice chudoby. A tak jim může chybět motivace k tomu, aby práci odevzdávali v termínech, poctivě a ještě k tomu i s určitým nadšením.

Odborář Dufek: Pokles produktivity práce ovlivnilo několik faktorů

Podle šéfa Asociace samostatných odborů Bohumíra Dufka je stagnace produktivity práce výsledkem působení hned několika skutečností. „Ta efektivita a produktivita práce stagnuje v posledních letech jako doprovodný jev hospodářské recese. Když klesá míra hrubého domácího produktu, klesá s ní i úroveň produktivity práce. Nebyl takový odbyt a, bohužel, díky minulému ministrovi financí nebyla ani podpořena celospolečenská tuzemská spotřeba," řekl ParlamentnímListům.cz Dufek. Poté však připomněl i další vlivy, které stagnace produktivity práce Čechů s vysokou pravděpodobností ovlivnily.

„Zaměstnanci nejsou motivováni zvyšováním mezd, poněvadž zaměstnavatelé je drží na nízké úrovni. To samozřejmě vliv na výsledky a chuť do práce má. Vzhledem k tomu, že v řadě firem docházelo k propouštění a nahrazování původních zaměstnaců najímáním zaměstnanců z ciziny, navíc většinou prostřednictvím agentur, tak se dá pozorovat to, že tito lidé nemají často zájem dbát na kvalitu a produktivitu odvedené práce. A tím se samozřejmě jejich výsledky ve statistikách též odráží," domnívá se Dufek.

Vraťme se ještě k údajům, které prezentoval v těchto dnech Český statistický úřad (ČSÚ). Připomeňme, že z nich vyplynulo to, že produktivita práce v České republice, vycházející z poměru hrubého domácího produktu k celkovému počtu odpracovaných hodin, za posledních 18 let výrazně narostla. Poněvadž lépe se vše představuje na konkrétních číslech a případně penězích, tak přeloženo do těchto faktorů to znamená, že v roce 1995 představovala jedna odpracovaná hodina vytvořenou hodnotu v nominální výši 161 korun, v roce 2013 skoro trojnásobek - 428 korun. V reálném vyjádření vzrostla tedy produktivita práce za uvedené období o 59,7 procent.

Produktivita práce několik let stoupala. Teď pokulhává

„Dlouhodobý nárůst hodinové produktivity práce v ČR byl dán silnou dynamikou mezi roky 1995 a 2008, kdy se v reálném vyjádření v průměru zvyšovala o 3,6 procent za rok. V letech 2009 - 2013 rostla v průměru již jen o 0,2 procent ročně a v zásadě stagnovala,“ uvedl k tomu Lukáš Kučera, analytik ČSÚ. Jak dodal, snížení hodinové produktivity práce, jak je patrné z údajů za roky 2009 – 2012, zasáhlo tři čtvrtiny tuzemských odvětví.

Růst produktivity práce v reálném vyjádření byl tažen pro ČR klíčovým zpracovatelským průmyslem (o 246,8 %), dále segmentem velkoobchodu a maloobchodu (o 124,3 %) a odvětvím informačních a komunikačních činností (o 63,9 %). V těchto třech odvětvích produktivita práce vzrostla mezi roky 1995 a 2012 více než v úhrnu za celou ekonomiku. Nárůst produktivity práce zaznamenalo celkem třináct tuzemských odvětví, v sedmi se však produktivita snížila.

Český statistický úřad se v analýze s názvem „Výkonnost ekonomiky a trh práce v ČR“ zaměřil na rozbor spojitostí mezi výkonností ekonomiky a vývojem na trhu práce. Zabývá se rovněž analýzou struktury zaměstnaných osob, zachycuje trendy v odměňování zaměstnanců či délce pracovní doby pracujících. Stěžejní část je věnována rozboru produktivity práce.

(Analýza je k dispozici na webu ČSÚ: www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/csav062414.docx )

Produktivita práce může klesat i s horšícími se vztahy na pracovišti

Krize, která zasáhla svět, Česko nevyjímaje, přinesla s sebou i na mnohá pracoviště mnohem napjatější vztahy, než tomu bylo dříve. Propouštělo se a zaměstnanci, co propouštění unikli, byli a někde stále jsou poté přetěžováni, aby se nemuseli přijímat nové další síly. To, že na to doplácejí nejen vyhrocenými vztahy, ale mnohdy i zdravotně, již ParlamentníListy.cz také v minulosti několikrát psaly, zmínil to výše i Bohumír Dufek. Průvodcem se pak mnohdy zaměstnancům stávají antidepresiva, zatímco rádci jsou psychiatři. Názor, do jaké míry i to ovlivňuje produktivitu práce, je na čtenáři samotném.

I v minulosti jsme se pídili po tom, čím to je, že se vztahy v pracovním procesu tak vyhrocují? Jsou skutečně horší, než tomu bylo dříve? A nehraje v tom roli například i jiné společenské zřízení – tedy kapitalismus?

„Všichni lidi vydělávají peníze, které spotřebovávají. Ta motivace, kterou člověk má, je ta, že ten druhý něco chce a bere. Každý se snaží toho nejvíc získat. Jenže princip kapitalismu založený na tom, že já spotřebovávám, už není takový, protože i ta spotřeba se také spojuje, všichni jsou propojení… A tak už není komu brát, protože když někomu něco vezmete, hodně rychle se to zase vrátí k vám zpátky. A neexistuje žádný nástroj, který by to napravil – právě kvůli té vzájemné propojenosti. Ať uděláte cokoli, vrací se to rychle zpátky a nikdy nevíte, jakou formou,“ představil své úvahy na toto téma podnikatel a buddhista Libor Malý, který se zasazuje o svět bez peněz, fungující na základě vzájemných služeb a protislužeb.

Všichni jsme obklopeni lidmi, kteří číhají na okamžik něco nám sebrat

Podle něj je proto přirozenější následovat to spojování, než se odtrhovat. „Dnes je spousta lidí úspěšných, protože jsou schopni ve sbírání věcí – mají toho všeho hodně, ale nejsou šťastní. Proč? Protože i oni jsou obklopeni lidmi, kteří číhají na okamžik, kdy budou moci pro sebe vzít něco od nich. Žijeme ve společnosti lidí, před kterými se musíme strachovat, kdy vám něco seberou. Tak je ten současný systém založený – každý hledí jen sám na sebe,“ konstatoval dál pro ParlamentníListy.cz Libor Malý s tím, že je třeba pracovat a přemýšlet o změně.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda špatné poměry i výsledná produktivita práce nejsou též odrazem toho, co lidé vnímají jako běžné jevy v nejvyšších patrech politiky. Zda vše není pouhým zrcadlem.

Vztahy na pracovištích jsou horší než před „sametem“

„Když jsem hovořila s psychology, potvrdili, že takto špatné vztahy na pracovištích jako nyní nebyly ani před rokem 1989. Tehdy vlastně mnozí lidé to vnímali jako ‚my‘ a pak byli ‚oni‘, ti nahoře… A tak ‚dole‘ leckdy fungovala určitá podoba solidarity, byť samozřejmě kariéristi a donašeči existovali i tehdy. Ale nyní roste šikana na pracovišti, arogantní chování, lidé se bojí zastat kolegy nebo se dokonce na šikaně podílejí. Někteří psychologové hovoří v této souvislosti o posttotalitním syndromu – což je kombinace mindráku a arogance,“ popsala před časem ParlamentnímListům.cz historička a profesorka politologie na VŠE Vladimíra Dvořáková.

Jak dodala, popsané jevy se projevují zejména u mladých mužů, ale nevyhýbá se to ani ženám či různým věkovým kategoriím. „Každý si asi ve svém okolí dokáže vybavit osobnosti tohoto typu, a nakonec v politice jich nacházíme také mnoho. Projevy tohoto chování vidíme i na silnicích, pokaždé, když přejedu státní hranice, tak si tu agresivitu okamžitě uvědomím. A ti politici tyto vzorce chování vlastně legitimují, protože oni se prezentují jako ti, co jsou úspěšní, významní. A přitom jejich chování je velmi silně v rozporu s tím, jak by měl ve skutečnosti vypadat člověk, který nese velkou odpovědnost,“ řekla ParlamentnímListům.cz Dvořáková.

Reagovala pak i na to, zda vše, co se nyní kritizuje v poměrech na pracovištích, není produktem kapitalismu, který se zvrtnul někam, kam neměl.

Nejdřív Češi věřili v tvrdou práci, pak viděli, kdo se šplhá nahoru…

„Připomněla bych, že když se dělaly například průzkumy mínění u nás koncem roku 1989, tak tu kapitalismus nechtěl téměř nikdo, tuším, že šlo jen asi o tři procenta. Nebylo divu, po 40 letech jiného režimu a silné socialistické propagandy. Možná ještě závažnější bylo to, že když lidé hovořili o demokracii, většinou si představovali hlavně ty plné supermarkety… To však lidem nelze vyčítat. Zajímavé je, že průzkumy veřejného mínění v letech 1990 až 1996 ukazovaly, že si Češi mysleli, že úspěch souvisí se vzděláním, tvrdou prací. Po roce 1995 však tato víra začala klesat, protože byla konfrontována s realitou. Lidé viděli, kdo se dostával nahoru a jakým způsobem,“ uvedla politoložka dále v jednom ze svých rozhovorů.

Připomněla pak, že kapitalismus se v průběhu svého vývoje měnil, a proto je nutné říci, že kapitalismus jako takový není nutně svázaný s demokracií.

„Projevy krize kapitalismu nesporně vnímáme, a to v celém světě. Je to spíše otázka pro ekonomy, jak dalece se kapitalismus proměnil, jak se například proměnila funkce bank. Pro politology a sociology se zdá jako velmi podstatné, jak se rozpojilo rozhodování a odpovědnost. Pokud byl člověk vlastníkem a měl třeba malou ševcovskou dílnu, tak věděl, že pokud bude ty boty šít špatně, nikdo k němu nebude chodit a dopadne špatně, podobně to bylo i později, pokud měl továrnu na boty, jako třeba Baťa. Nyní některé globální firmy někam přijdou, chovají se špatně vůči životnímu prostředí, zaměstnávají děti, nechávají lidi pracovat ve špatných podmínkách, neplatí zdravotní pojištění (mnohdy nám jsou dávány za vzor, protože mají vysokou konkurenceschopnost díky nízkým nákladům), pak odejdou tam, kde se mohou třeba chovat ještě hůře… A nic se neděje. Navíc vlastník je nejasný, rozhodují manažeři, kteří sledují jen rychlý a bezprostřední zisk, a když se to nepovede, čekají je `zlaté` padáky. To vyvolalo po celém světě znechucení,“ upozornila dál profesorka politologie s tím, že to vše se pochopitelně týká i Česka.

Intrikující, zamindrákovaní a arogantní lidé jsou vlastně směšní

„Jsme součástí moderního a globalizovaného světa. Pak jsou ale také naše vnitřní problémy, které v té či oné míře nalézáme i v dalších postkomunistických zemích. A to je obrovské propojení byznysu a politiky. Byznys tak nyní přímo ovlivňuje politiku a stát je nakonec vnímán jen jako určitý zdroj zisku. Politika je často chápaná jako forma podnikání, proto se politici brání skládat účty veřejnosti, proto se za každou cenu snaží zabránit fungující nezávislé státní správě. Naopak, chtějí mít ‚stát‘ pod kontrolou a dosazovat do vysokých funkcí své lidi, kteří se často vyznačují tím, že jsou loajální a hloupí, protože takoví lidé nekladou otázky a slepě poslouchají osoby v pozadí. Proto také v této zemi skoro nic nefunguje tak, jak je běžné jinde,“ shrnula negativa dnešní doby, která se však mohou odrážet i na pracovních podmínkách, Dvořáková.

Jak tomu bylo u nás před osmi lety s produktivitou?

Závěrem se ještě vraťme k číslům – i když jsou to čísla zveřejněná ještě před krizí – tudiž pozitivnější. V roce 2006 statistici odhalili, že každý zaměstnanec v Praze odvede ročně práci v průměru za necelých 25 000 eur (což je asi 700 000 korun).

Průměr České republiky byl přitom o několik tisíc eur nižší. Lidem, kteří pracují v české metropoli, šlapali na paty Středočeši a obyvatelé jižní Moravy. Produktivita práce tam sice byla nižší, ale za to růst rychlejší. Nejméně produktivní byli naopak pracující ve střední Moravě, kde zaměstnanci vyprodukovali na hlavu asi 13 000 eur (370 000 korun).

Nejvíce produktivní byli podle statistik z roku 2006 bruselští úředníci

Jedněmi z nejvíce produktivních jsou prý zaměstnanci v Bruselu, a to bez ohledu na to, že se často ocitají pod palbou kritiky (např. za příliš mnoho úředníků, kteří se v práci „moc nepředřou“). Podle statistik totiž každý pracující zde v průměru prý ročně vyprodukuje více než 80 000 eur (zhruba 2,3 miliónu korun).